DENÍK ZE SAFARI: Šest dní na lodi s handicapovanými potápěči

Potápění se zdravotně postiženými lidmi může být jak vysilující, tak obohacující zároveň. Pravděpodobně se po této zkušenosti mnoha lidem upraví náhled na potápění s lidmi, k nimž byl osud méně shovívavý, než k ostatním. Jaké bylo naše safari s vozíčkářem a autistou?

Když jsem obdržela telefonát ohledně žádosti zúčastnit se safari s handicapovanými potápěči, mojí prvotní reakcí bylo kategorické odmítnutí. Nejsem kompetentní, trénovaná, školená ani vzdělaná v adaptivních technikách a navíc jsem si vůbec nebyla jistá, jestli se mi ve společnosti postižených lidí chce setrvávat imrvére celý týden. Jenže stalo se tak.  

Původně jsme měla odplout šest safari turnusů v řadě. Sedmý týden, kdy byl plánován příjezd potápěčů se speciálními potřebami, jsem měla v kalendáři poznamenané volno. Moje loď však zkoušela štěstí a snažila se mě přemlouvat, ať vezmu rozum do hrsti a zúčastním se této ojedinělé plavby.

Upřímně, potápět se s invalidy mě na jednu stranu děsilo, na stranu druhou nesmírně lákalo. Je to cenná zkušenost, která by se náramně vyjímala v mém potápěčském portfoliu. Navíc se mi celkem hodilo prohodit si týdny a vzít si volno o sedm dní dříve. Ono odjet pět safari v kuse dá člověku fyzicky i psychicky docela zabrat. A tak jsem s výměnou turnusů souhlasila.

Byla jsem zvědavá, jaké kdo bude mít postižení, jestli ti lidé budou slepí nebo hlušší, či nebudou mít končetiny. Ostatně už jsem se s jedním takovým setkala před lety na denní lodi, kdy se na jachtě ocital i ruský potápěč Dmitry Pavlenko, jehož životní příběh do budoucna nepočítal s rukama ani nohama.

Příběh Dmitry Pavlenka

Dmitry Pavlenko přišel v 19 letech o obě ruce a nohy po výbuchu granátu během povinné vojenské služby v ruské armádě. Po dalších 19 letech se rozhodl zkusit potápění v organizaci DDI (Disabled Divers International) a jednoho dne se ocitl v Hurghadě.

Zprvu bylo celkem úsměvné pozorovat beznohé a bezruké torzo pohybující se po lodi. Ovšem ve vodě Pavlenko zasloužil všechnu čest. Na pahýlech rukou měl připevněná speciální křidýlka, aby jimi mohl plavat, na tváři celoobličejovou masku a s sebou svého instruktora, bez nějž by se ponory nemohly uskutečnit. Pavlenko měl upravenou výstroj dle svých potřeb. Kde je vůle, je i cesta.

 

Úpravy výstroje:

·       Závaží připevněná k ramenním popruhům BCD mu umožnila stabilně držet trim ve vodorovné poloze.

·       Žaket Aqualung se systémem i3 (vysvětleno níže) umožnil Dmitrymu samostatně kontrolovat vztlak během ponoru. I tady došlo k menším úpravám, aby mohl Dmitry ovládat vztlak bez použití prstů.

·      Speciální "křídla" připevněná na částech paží Dmitrymu umožnila plavat a ovládat polohu těla z vertikální do horizontální a naopak.

·      Neoprén byl vyroben na zakázku, takže si jej Dmitry mohl z velké části oblékat sám.

·      Na obleku byl připevněn speciální držák na počítač. Díky tomu mohl Dmitry sám kontrolovat údaje.

Dmitry a jeho instruktor používali speciální podvodní signály, protože Pavlenko nemá prsty, které jsou u běžných signálů potřeba. Kromě toho, když Dmitry potřeboval něco říct, mohl mluvit pod vodou díky celoobličejové masce.

Pro BCD Dmitry použil popruh v rozkroku. Ten mu zajistil stabilitu a pohodlí pod vodou. Vzhledem k tomu, že žakety nejsou navrženy tak, aby potápěč používal k plavání ruce, zabraňoval popruh tomu, aby se žaket vyhrnoval k ramenům a hlavě.

 

BCD Systém i3

Systém i3 nahrazuje standardní inflátorovou hadici zavěšenou přes levé rameno, se kterou se většina studentů učí potápět. Místo toho je i3 zjednodušený pákový systém, který se nachází na levé kapse žaketu. Je intuitivnější než standardní inflátor a pro mnoho potápěčů je jeho používání a ovládání vztlaku jednodušší.

Na rozdíl od inflátorky se systém i3 nepohybuje, takže je lépe lokalizovatelný. Stačí zvednout páčku nahoru pro nafouknutí a dolů pro vyfouknutí BCD. Lze to dělat i v silných neoprenových rukavicích.

Nejlepší je, že je možné vypouštět vzduch v jakékoliv poloze; hlavou dolů, nahoru nebo dokonce do strany. U tradičního systému vypouštění vzduchu je nutné být ve vertikální poloze. Stejně jako u běžných BCD jsou stále na stejných místech vypouštěcí ventily. Lze si nechat namontovat i standardní hadicový systém.

 

Naše speciální safari

Naše osazenstvo mělo být jen pět postižených a zbytek charteru soběstační potápěči. Viditelně postižení však byli jen tři, a to mentálně. Ačkoliv mě během následujícího týdne sem tam přepadl pocit, že stoprocentně při smyslech není nikdo z nich. Jeden z oněch duševně slabších byl navíc připoutaný k vozíčku. Takto handicapované potápěče jsem, přiznám se, vůbec nečekala. Ani mě nenapadlo, že by mohl přijet někdo jiný, než člověk s fyzickým problémem.

Při pohledu na mladého autistického kluka, kterak se dvacet čtyři hodin denně kymácí zepředu dozadu, nedá z rukou kovovou mřížku a čas od času zaštěká, jsem popravdě nepočítala s tím, že by se takto znevýhodněná osoba mohla ponořit pod vodu. Opak byl pravdou.

Klučina sázel scuba ponory i potápění na nádech jako by se nechumelilo. Jeho vnitřní svět, který s realitou všedního dne vůbec nepočítal, se podvodními zkušenostmi neskutečně obohatil, což dokazovala skutečnost, že jsme ho nemohli dostat z vody.

Ani paraplegik neměl s potápěním sebevětší trable. Jak známo, voda nadnáší a potápění je de facto takovým stavem beztíže. Takže největší překážkou bylo uzpůsobit loď tomu, aby bylo možné vozíčkáře s co nejmenší námahou vytáhnout z vody na loď a následně jej dostat na horní palubu.

Na schodech vedoucích na horní palubu byla umístěna speciální kladka s postrojem a stačilo tudíž nahoře točit pákou, která chlapíka vyzdvihávala nahoru a posléze mu pomáhala dolů.

Podobný systém byl instalován na platformu lodi. Takový mini jeřáb, který museli technici navrtat do podlahy. Což nakonec kvůli elektrickým kabelům nebylo tak snadné, ale povedlo se.

A pod vodou se pohyboval jako ryba ve vodě. Na rukou měl rukavice s “žabími blánami”, které mu pomáhaly se víc odrážet. Koneckonců takový vozíčkář ušetří při potápění za ploutve, což taky není zanedbatelná položka v domácím rozpočtu J.

 

Co postižení mají z potápění?

Pro hodně paraplegiků je potápění prostředkem psychické rehabilitace. Existují desítky, ne-li stovky příběhů, kterak se tělesně znevýhodnění lidé při potápění psychicky stabilizovali.

Jedna holčina zkolabovala při basketbalu. Měla potíže s dýcháním a silnou migrénu. Během dvaceti minut byla paralyzovaná od hlavy k patám a následně u ní byla při vyšetření zjištěná neurologická porucha způsobená zanícením páteře. Netřeba říkat, že se mladé holce zhroutil svět a neviděla důvod, proč dál žít. Až ji starší bratr přivedl k potápění.

Dívka na potápění miluje samostatnost a nezávislost. Zamilovala jsem se do toho klidu. Cítila jsem, že můžu dělat cokoliv. V momentě, kdy se ponořím, slyším jen svůj dech. Nemusím rybám vysvětlovat své postižení, že? Není tu žádná přitažlivost zemská, kterou cítím na vozíčku. A není tu ani žádná mentální gravitace. Protože, i když není společnost adaptabilní, oceán je bez hranic.

Hodně vozíčkářů si myslí, že je pro ně potápění zapovězené, notabene neexistuje způsob, jak se bez fungujících končetin vůbec dostat na loď. Dokonce i někteří medici se nechávají slyšet, že pro handicapované není potápění bezpečnou aktivitou. Jenže jakmile eliminujete gravitaci, uvidíte všechny možnosti před sebou.

Sociální interakce

Potápění může být společenskou aktivitou, která umožňuje lidem navazovat nová přátelství a sdílet zážitky s ostatními. Opětovné začlenění do společnosti může lidem s postižením pomoci znovu objevit sebe sama, získat sebedůvěru a elán.

Relaxace a klid

Pod vodou panuje specifický klid a ticho, což může být pro lidi s postižením velmi uklidňující. Odpočinek od každodenních starostí a stresu.

Pocit svobody pohybu

Ti, kteří mají omezenou pohyblivost na souši, mohou ve vodě zažít zcela nový pocit svobody. Voda poskytuje vztlak a minimalizuje dopady na klouby. Bez tíže na klouby a kosti může být pohyb ve vodě mnohem plynulejší a snadnější. Potápění může pomoci vylepšit fyzické schopnosti, procvičit svalstvo a celkovou koordinaci pohybu. Člověk upoutaný na vozík může při potápění zažít takřka extrémní osvobození a možnost prožívat pocit samostatnosti.

Překonávání výzev

Potápění může být pro handicapované jednotlivce výzvou, která je nutí k překonání vlastních hranic. Překonávání výzev posiluje sebevědomí a nabízí nové perspektivy.

 

Když je potápěč hluchý

U neslyšících panuje v potápění nejmenší omezení, ovšem i tady je potřeba brat v úvahu důležité aspekty bezpečnosti. Hluší neslyší motor lodi a nevnímají upozornění divemastera, což může být v případě nepozornosti fatální.

Hluchoněmí však mají jednu nepřekonatelnou výhodu v podvodní signalizaci. Díky znakové řeči si mohou spolu pod vodou vykládat až do aleluja, aniž by se ztráceli v kontextu běžných podvodních ručních signálů.

Proč se potápějí slepci a co z toho mají?

Hodně potápěčů má pocit, že je scuba jen o pozorování. Ryb, vraků, korálových útesů… Jenže není to tak docela pravda. Pro vozíčkáře znamená potápění hlavně stav beztíže. A pro slepce?

I nevidomí si dokáží vychutnat pocit beztíže. Pro mnoho slepců je při potápění nejdůležitější už jen to, že do ničeho nenarážejí a nikam nepadají. Mohou si tak odpočinout od neustálé bdělé pozornosti a užít si stav beztíže.

Slepí lidé mají mnohem vyvinutější ostatní smysly a cítí i to, co běžný potápěč nevnímá. Pokud jsou dostatečně blízko korálům, mohou cítit pohyby či chcete-li vibrace jednotlivých polypů, migraci planktonu nebo pohyb ryb.

Zároveň se pod vodou paradoxně vyskytuje hodně nových zvuků. Burácení lodních šroubů, pískot delfínů, nebo obyčejné bublání vypouštěného vzduchu. Není od věci slyšet pod vodou svůj vlastní dech.

Pokud nevidomí ukáží, že se mohou účastnit i relativně náročných sportů, může jim to otevřít cestu k získání lepšího zaměstnání a většímu začlenění do společnosti.

Při absenci vizuálního kontaktu je důležité vytvořit účinný systém komunikace pomocí doteků, zvuků nebo jiných smyslů. Hmatové signály přitom mohou vycházet z jeskynního potápění.

S nevidomými také není vůbec důležité dosáhnout velké hloubky. Naopak. S rostoucí hloubkou se zvyšují rizika, aniž by se zvyšovala intenzita zážitku.

Závěrem

Co říct na konec? Potápění s postižením není nemožné a není třeba se od něj odvracet. Jednou to může potkat kohokoliv z nás.