DENÍK ZE SAFARI: První velká lekce, která mohla mít fatální následky

Mám za sebou už čtyři týdny tréninku coby průvodce na safari. Zatímco první tři plavby byly víceméně procházkou růžovým sadem, čtvrtý týden dokázal otřást celým mým potápěčským světem až do morku kostí. Nechybělo málo a mohlo dojít k hodně nepříjemný situaci.

Po třech týdnech na lodi Hammerhead II (letos Red Sea Aggressor III) jsem byla přesunuta na o dost menší, nicméně stejně kouzelnou loďku Hammerhead I. Patří stejnému majiteli. Pokud vše půjde dobře, měla bych letos fungovat jako takový vykrejvač (šílený slovo) na obou lodích, když si stálá posádka průvodců bude brát volno.

Tudíž bylo žádoucí, abych byla seznámena s oběma loděmi. Každá má svá pro a proti asi jako všechno v životě, nicméně právě na HH I jsem dostala obrovskou lekci, na kterou nezapomenu do konce života.

Měla jsem na starosti skupinku čtyř potápěčů. Až na jednoho velmi zkušení ploutvonožci, kterých jsem se nemusela ptát na spotřebu vzduchu, ani jim připomínat, aby nechodili hluboko a drželi se v buddy týmu. Všechno šlo jako po másle. Užili jsme si nádherné ponory v Safaze, na Brothers Islands i na útesu Daedalus. Jako skupinka jsme měli extrémní štěstí na žraloky i manty. Vždy jsme viděli něco víc, než ostatní a já pomalu začala do našeho klubu vybírat členské příspěvky.

Na Daedalus jsme trávili dva dny a ten první byl jedním slovem fantastický. Tamní manta s námi hrála kličkovanou, protáčela se mezi námi jako na Matějský a bylo jí evidentně mezi námi potápěči moc dobře. Proto jsme se druhý den těšili do vody jako malí. I přes odporný budíček ve 4:30 ráno!

Toho rána byly kolem severního cípu útesu obrovské vlny. Užívali jsme si tu horskou dráhu v zodiaku a nemohli se dočkat, až za negativního vztlaku spadneme do hlubin. Kvůli extrémním vlnám nás zodiak musel vysypat relativně daleko od útesu, zhruba 15 až 20 metrů. Měla jsem s sebou pro jistotu kompas, abych se pod vodou rychle zorientovala a neplavala na opačnou stranu. Dost jsem tušila, že reef nebude na dohled.

Naskákali jsme do vody a hned podle plánu klesali do hloubek. Reef nikde. Sluneční svit, přítomnost útesových rybek i kompas naznačovaly správný směr, ovšem několik minut bezvýsledného kopání ploutvemi nás nikam neposunulo. Byla jsem šíleně dezorientovaná. Nevěděla jsem, jak daleko jsme od reefu a jestli nás proud neunesl daleko. A tady začala moje hvězda zhasínat. Aniž bych dala pokyn skupině, začala jsem sama stoupat na hladinu a vypustila bójku. Zachytila jsem zmatené signály všech svých svěřenců a vyzvala je, ať zůstanou, kde jsou a počkají na mě. Vůbec jsem nevěděla, co dělám. Připadala jsem si jako smyslů zbavená a zoufale se snažila chytit stébla. Něčeho, co mi ukáže správnou cestu a hlavně mě vrátí do tolik potřebného klidu.

Manta je jako stvoření z nebes. Bůh ji pošle, když ji nejvíc potřebujete

Na hladině jsem se rozhlédla kolem sebe a reef byl bohudík tam, kde jsem ho chtěla mít. Proud nás neodnesl do nekonečných dálek, stačilo jen trochu víc máknout a dostat se ke stěně. Zatímco jsem bojovala s bójkou a snažila jsem se ji vyfouknout, abych se mohla vrátit dolů, objevila se těsně vedle mě ona hravá manta a proplouvala zvědavě kolem mě. Připadala jsem si jako v grotesce. Zatímco jsem hledala svoji ztracenou stabilitu, duševní pohodu i orientaci a snažila se poskládat bójku, tahle dechberoucí nádhera si to namířila přímo k mé skupince, která na mě zmateně čekala ve zhruba 15 metrech. Uprostřed modré hlubiny bez konce i směru.

Bójku se mi podařilo vyfouknout, a zatímco jsem se vracela dolů, manta si klestila svou cestičku kolem mé skupinky. Byla jsem jí v tu chvíli neskutečně vděčná, že dokázala odvést pozornost od mojí neschopnosti a já se mohla jakž takž dát do pořádku. A pak ta manta mířila přímo naproti mně. Tváří v tvář. Připadala jsem si jako v deja vous, kdy se mi totéž dělo před rokem a půl na Rocky Island. Tahle manta mi plavala naproti a přímo na dosah ruky se protočila bokem a proplavala mi před očima. Zadívaly jsme si hluboko do očí. Nevěřila jsem, co všechno se během tohoto šíleného ponoru děje. To byl moment! Připadalo mi, jako kdyby ta manta připlavala schválně a snažila se mě psychicky podpořit.

Nicméně ani po dalších nekonečných minutách plavání jsme k reefu nedoplavali. Měla jsem ve skupince holčinu – instruktorku, která poznala, že nejsem úplně v pořádku a signalizovala, že si dáme bezpečnostní přestávku a půjdeme z vody. Nechápu, proč jsem tohle rozhodnutí nezvládla sama. Vystřelili jsme bójky a čekali na zodiak. Jenže přes ty obrovské vlny nás ani jeden člun neviděl. Vlny nás navíc brutálně táhly na reef samotný a hrozilo, že nás ten příval vody rozseká na korálech na hadry. Pod vodu už nikdo ze skupinky jít nemohl, protože neměli vzduch.

Já nad ponorem ztratila veškerou kontrolu. Místo abych se skupinku snažila udržet pohromadě, dávala jim pokyny, ať se drží dál od reefu a snaží se přilákat pozornost člunů, mlčela jsem a vyčkávala. Ostatní mávali bójkami nad hlavou ze strany na stranu, pískali na píšťalky a halekali jak na lesy. Ale v takových vlnách bylo všechno marné. Ona holčina převzala iniciativu a já dokázala jen přihlížet a sem tam něco hlesnout.

Zodiak k nám dorazil do zhruba pěti minut. Čekal na opačné straně útesu, jak bylo dohodnuto před ponorem. Celá moje skupinka si vydechla úlevou a šťastně zajásala. Já se styděla jako nikdy. Tenhle ponor jsem absolutně nezvládla. Jako guide jsem kompletně selhala a nemůžu se bránit ani tím, že jsem se v tak extrémní situaci ocitla jako průvodce poprvé. Možná to bylo tím, že jsem věděla, že mám s sebou kvalitní potápěče, kteří to zvládnou. S méně zkušenými potápěči bych nejspíš zacházela jinak. Nebo jsem zkrátka jen slabej kus, kterej na tuhle práci nemá.

Hanbou bych se propadla. Zavřela jsem se v kajutě a vynechala snídani i celý druhý ponor. Nebyla jsem schopná přijít mezi lidi a podívat se jim do očí. Dokázala jsem se jakž takž sebrat až v momentě, kdy se všichni vraceli z druhého ponoru, kdy už byly vlny o poznání menší. Moje skupinka byla fantastická. Hned za mnou přišli, ať si z toho nic nedělám, že mě milují a že jsem skvělej guide. Vědí, že na téhle pozici teprve začínám. Dost mi tím ulevili.

Já jsem celou situaci nicméně posléze konzultovala s bossem. Potřebovala jsem vědět, co příště udělat jinak, jak se zachovat a reagovat v takových podmínkách. Ono vlastně vůbec nebylo chybou to, že jsem nemohla doplavat k reefu, to se občas stává. Obrovským problémem bylo ale to, že jsem opustila skupinku. Nechala jsem je napospas, ať se s danou situací vypořádají po svém. Nebyla jsem jim v tu chvíli oporou a potřebným leaderem. Zklamala jsem. Bylo mojí odpovědností dostat je zpátky na loď do bezpečí a já to neudělala.

Ještě dneska, když na to myslím, se mi svírá žaludek. Nejradši bych opustila palubu, kdyby to šlo. Další ponory jsem sice pokračovala jakoby nic, ovšem bylo znát, že už ke mně moje skupinka nemá takovou důvěru jako předtím. Jaký to paradox. Večer před touhle ošemetnou událostí jsem se totiž ptala bosse, jak se mu jako guide jevím. Co si o mé práci myslí. A on nešetřil pěknými slovy.

Skvěle komunikuji s posádkou, mám potřebnou důvěru, mám odvahu plavat dál od reefu a čekat na velké ryby, a přitom neztrácím kontrolu a přehled. Hlídám skupinu, držím je pohromadě, zadávám jasné signály a zachovávám si tolik potřebný klid pod vodou i na rozbouřené hladině. Jak málo stačí, aby se vše zbořilo jako domeček z karet.

DENÍK ZE SAFARI: 1