DENÍK ZE SAFARI: Moje první plavba coby guide na safari

Když člověk opravdu chce, sny se plní. To vím už dávno. Mým snem už po několik let je průvodcovat potápěče na safari. A protože si za svými touhami jdu jako buldozer, nacházím se právě na svém prvním pracovním safari jako guide.

Jak to všechno začalo. Moje úplně první safari proběhlo v roce 2017. Tehdy jsem konečně začala potápění přicházet na velkou chuť a táhlo mi na stovku ponorů. Více než co jiného jsem se chtěla potápět na vraku Thistlegorm, který jak všichni potápěči vědí, je jedna z TOP potopených lodí světa.

Z Hurghady se na Thistlegorm málokdy vypraví denní loď, a tak mi nezbylo nic jiného, než se poohlédnout po safari. Našla jsem si pro začátek jen třídenní mini trip ze Sharm el Sheikhu. Neměla jsem s sebou buddyho, takže jsem záměrně chtěla jen krátkou plavbu, abych si zvykla na život na lodi. Bylo nás na lodi jen 8 potápěčů a bylo to takové hodně komorní. A tak to všechno začalo.

Život na moři mi uhranul tak, že jsem se účastnila safari i v roce 2018, 2019 a několik týdnů po sobě na podzim 2020.

Já patřím do vody tělem i duší

Na palubě lodi jsem přesně tím člověkem, kterým chci být. Když mi mořský vánek fouká do tváře a vlasy poletují kolem uší, cítím, že doopravdy žiju. Nikde jinde se necítím víc naživu, než na moři. Na lodi dostává můj život smysl a vím, že jsem v tu chvíli na tom nejsprávnějším místě, na kterém být mám.

Tudíž když jsem se loni stala instruktorem potápění, mým dalším hnacím motorem byla práce na safari v Egyptě. Dostala jsem pár nabídek na pozici recepční v diving centru, ale s díky jsem odmítla. Nevložila jsem veškerý čas, úsilí a peníze do toho, abych v Egyptě seděla u stolu. Já patřím do vody. 

A jelikož jsem se nechtěla upsat vlastní krví fixně do nějakého diving centra, kde bych převážně jen prováděla intro ponory a učila nováčky open water kurz, byla jsem přes zimu něco jako potápěč na volné noze. Což je tady v Egyptě dost rozšířená praxe, ovšem je nutné shánět si vlastními silami své hosty. A já nejsem obchodní ani marketingový typ, který by někomu něco nutil a k něčemu lidi lákal. Navíc chci potápět opravdu slušné ponory na vynikajících lokalitách, a proto je safari pro mě takřka jediným přijatelným řešením.  

Neměla jsem vytipovanou žádnou konkrétní loď. Jako vhodná možnost se nabízela loď Martina I. Rendy Melichárka a nemožná by nebyla ani jachta Ramadan 3. Nejvíc jsem však koketovala s loděmi Sea Legend nebo Tillis, které patří stejnému majiteli.

Jelikož miluju chůzi a denně cíleně chodím dvě až tři hodiny po Hurghadě (v zimě se toho moc jiného dělat nedá), procházela jsem se takřka každodenně kolem přístavu, kde kotvila hromada safari lodí. Pošilhávala jsem po jedné z největších a nejkrásnějších lodí Hammerhead II., ovšem moje naděje se pohybovaly jen ve sféře fantazie. Až mě jednoho dne napadlo, že se ozvu majiteli, jestli na nadcházející sezónu nehledá posilu do týmu. Neměla jsem co ztratit. Vlastně nevím, proč mě to nenapadlo už dávno. Buď to vyjde, nebo ne.

A jelikož v Hurghadě všichni všechny znají, věděla jsem, kdo je majitel a jak se s ním spojit. A odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Slovo dalo slovo a byla mi přislíbena zkušební doba a trénink. Prý jsem byla ve správný čas na správném místě. V ten samý čas, co jsem tu osudnou zprávu poslala, se Ahmed - majitel lodi rozhodl hledat ženskou posilu. Zkrátka jsem se mu hodila do krámu.  A nyní jsem na své první plavbě.

DENÍK ZE SAFARI. Nultý den: sobota 9. 4. 2022

Nalodění na palubu proběhlo v pozdních nočních hodinách. Do přístavu Port Ghalib jsme dojeli před půlnocí a celá loď už spala. Kromě většiny posádky, s níž měl Ahmed ještě poradu. Byla jsem instruována, ať toho první týden moc nedělám, jen se aklimatizuju, pozoruju a učím se očima. A když se na to budu cítit, tak si můžu vzít v průběhu týdne na starosti nějakou skupinu.

Musím říct, že už mi nedělá problémy zorientovat se pod vodou i na místech, kde jsem poprvé v životě. Chápu, jak se dívat na útes, jak využít slunečního svitu a jak si najít orientační body. Nová místa mě neděsí jako dřív, kdy jsem se před každým novým ponorem křižovala, abych našla cestu zpátky na loď. Dnes skáču do vody s jasnou vidinou toho, jak bude ponor probíhat, kde se budu nacházet a jak se dostanu zpět. Tudíž jsem byla de facto od prvního momentu připravená k akci.

Spát jsme šli kolem půl třetí ráno. Jelikož loď není plná, dostala jsem kajutu pro hosty. Budíček jsem měla nastavený na osmou ráno.

DENÍK ZE SAFARI. První den: neděle 10. 4. 2022

Probudila jsem se v půl osmé, kdy už byla loď v pohybu. Celé osazenstvo lodi bylo již na nohou a ládovalo se první snídaní na palubě. Máme tu skupinu Španělů, dva Brity a jednoho Francouze. Tým průvodců je sestaven z Egypťana (Mahmoud), Rusky (Katia), Libanonky (Manal), a pokud to tak můžu říct, tak i ze mě.

Loď je postavená pro 32 potápěčů a čtyři guidy, a je to znát už od pohledu. Tahle mašina je obrovská. Jen samotný vnitřní salon je velký jako taneční sál. Funguje tu dost vychytávek, s nimiž jsem se na jiných safari lodích nesetkala. Například průvodci mají žluté lahve, aby byli pod vodou lehce rozpoznatelní. Nehraje se tu na žádné podepsané ploutve nebo jiné praktiky. Žlutá flaška je žlutá flaška a funguje to.

Red Sea Aggressor III

Dále dostává po ponoru každý potápěč na sebe vyhřátý ručník rovnou ze sušičky, která se nachází na spodním deku rovnou u odkládacích míst na lahve. A musím říct, že teď v dubnu, kdy sezóna teprve začíná a voda ještě není tak vyhřátá, je takový teploučký froťák skutečně balzámem na duši a hlavně na těle.

Vychytávkou, která se mi hodně líbila, je ručník položený na jednom boku zodiaku. Což hodně pomáhá proti uklouznutí, když potápěči na zodiak nasedají z paluby. Jinak se ostatní vychytávky neliší od těch, co fungují na ostatních lodích.

Co se samotného potápění týče, vklouzla jsem do vody hned na první check dive na lokalitě Torfa Torombi. Voda je příšerně kalná. Viditelnost sotva 4 metry a to nikdo v Egyptě nepamatuje. Stejně jako na egyptské subtropické podnebí příliš ledovou zimu, jaká byla loni. Dalo by se říct, že byla viditelnost stejná, jako v Česku na Leštince nebo Borku. Potápěči nadšení příliš nebyli, ale co naděláme. Za počasí nikdo nemůže.

Další dva ponory jsem zůstala na palubě a měla jsem za úkol kontrolovat hladinu, jestli nějaký z potápěčů nedriftuje na volné moře, a také poponorové počítání hlav. Zapsat všechny potápěče, jejich hloubku a počet minut pod vodou. Dostala jsem také do ruky vysílačku, abych se mohla spojit s klukama na zodiaku a případně jim dát pokyn, aby vyjeli vyzvednout duše, které odnáší proud.

Po nočním ponoru a večeři jsme všichni padli za vlast. Po předchozí skoro probdělé noci jsme si ten spánek zasloužili. Už jen proto, že budík na další den se měl rozeznít už v pět ráno.

DENÍK ZE SAFARI. Den druhý. Pondělí, 11. 4. 2022

Brother Islands. Co víc k tomu dodat? Jedna ze tří lokalit zlatého trianglu Brothers - Daedalus – Elphinstone. Velké pelagické ryby, nádherný téměř nedotčený korálový útes a žraloci. Teď v dubnu ještě není žraločí sezóna, ale šance ty krále moří spatřit jsou i tak vysoké.

Úvodní ponor tohoto dne jsem opět zůstávala na lodi jako kontrola, zatímco všichni tři průvodci vyrazili zodiakem na západní část útesu. Byla jsem i docela ráda, protože je po ránu pořád ještě docela chladno, notabene na volné vodě, takže jsem si hověla na spodním deku a čas od času monitorovala vodu.

Ahmed, majitel lodi, mi říkal, že by bylo fajn, kdybych si časem vzala sama skupinku s sebou pod vodu. Že to bude hned druhý potápěcí den a rovnou na Brothers, to bych nečekala. Ale evidentně jsem v ostatních probudila pocit, že to dám, a nechali mě jít do vody.

Big  Brother

Byla jsem na sebe pyšná, že vedu svoji skupinku poprvé právě na Brothers. Snila jsem o tom dlouhé roky a teď se to děje. Život je stejně fantastickej, jak dokáže štědře rozdávat dary, když se o ně dostatečně dlouho modlíme a snažíme.

Potápěči už pochopili, že jsem tak napůl jedním ze zaměstnanců, byť nenosím uniformu jako ostatní. Úročím tu bohaté zkušenosti z roků, kdy jsem pracovala v hotelech jako animátorka a kontakt s hosty byl jednou z mých nejdůležitějších zodpovědností. Neostýchám se navázat řeč s kýmkoli na jakékoli téma a lidi mě berou. Chce to úsměv, zájem a pamatovat si každého jménem. To dělá zázraky.

DENÍK ZE SAFARI. Den třetí. Úterý, 12. 4. 2022

Úterý, den zavírací. Úmrlci na rekreaci… jak by řekl ve Fimfáru Jan Werich. K umrlcům to dnes ráno nemělo daleko. Ještě včera večer jsme přepluli z Velkého bratra na Malého. Celou noc foukal velký vítr a nepřestal ani dnes ráno. Jsou obří vlny a proudy. Na obou Bratrech jsme jediná kotvící loď. Já do vody nešla, hlídala jsem na palubě a byl to mazec.

 Jeden potápěč ztratil v silném proudu ploutev, dalších pár vydýchalo láhev po třiceti minutách. Některé buddy týmy se rozdělily vejpůl. Ale všichni se vrátili na palubu ve zdraví a při životě, i když spousta z nich remcala. Potápění je vyzývavým sportem, a pokud chce někdo potápět na nejlepších lokalitách, musí za to zaplatit patřičnou daň, jakou jsou hloubky a proudy. Z důvodu horších podmínek dnes nebudou čtyři ponory, ale jen tři, aby si potápěči dostatečně vydechli a nasbírali síly na další zanoření.

Den probíhal ve velkém klidu. Jelikož byly v plánu jen tři ponory, nikoliv čtyři nebo pět, probíhaly mezi nimi dlouhé pauzy. Konečně byl dostatek času dospat zameškané hodiny. Řada na mě přišla stejně až nakonec. Dostala jsem pod palec skupinku těch nejzkušenějších potápěčů, kteří mají každý ty obří pavoučí kamery a jedou si to svoje. Guida nepotřebovali, ale abych se mohla potápět i já, tak jsem šla s nimi. Dala jsem jim volnou ruku, ať si dělají, co chtějí. Což ostatně měli v plánu. Ptát se těchto lidí na spotřebu vzduchu by považovali snad i za urážku na cti.

Viděli jsme kolonii jehlic, které na těchto majestátních korálech nebyly vůbec plaché a ostýchavé jako v Hurghadě. Měla jsem jejich zvědavé oči a dlouhá tělíčka před očima na deset centimetrů a nemohla jsem se vynadívat. To byla pastva pro oči.

Zvládli jsme i doplavat až k lodi, protože nebyl skoro žádný proud a vzdálenost to byla krátká. Pod lodí byly však velké vlny a se spodním dekem to třískalo o hladinu hlava nehlava. Měla jsem ve skupince i starého pána, kterému je 87 let! Patří mezi nejlepší potápěče na lodi s deseti tisíci ponorů! A přestože už je na něm věk hodně vizuálně znát, žádného ponoru se nebojí a zvládá obratně manipulovat i s velkým fotoaparátem. Musí se mu ale pomáhat s výstrojí a do vody sklouzává vsedě.

Nyní po ponoru měl potíže držet se žebříku a sundat si výstroj, aby ji posádka mohla vyzvednout nahoru. Já byla vedle něj na druhém žebříku a chystala jsem se ven, jakoby nic. Až na mě jeden kluk z crew volal, ať tomu staříkovi pomůžu. Zastyděla jsem se jako nikdy. Jak to, že mě taková samozřejmá věc nenapadla samotnou? V tu chvíli bych si nafackovala. Pomohla jsem mu tedy sundat zátěžový opasek, přičemž jsem chytla křeč do obou lýtek a proud mě chtěl odnášet na volné moře. Pán si ale naštěstí ničeho nevšiml, ani nemluví anglicky, takže mi nakonec děkoval, že jsem ho nenechala na holičkách. Pro mě ale tato situace byla obrovskou lekcí.

DENÍK ZE SAFARI. Den čtvrtý. Středa, 13. 4. 2022

Daedalus. Moje snad nejoblíbenější místo v Rudém moři. Probudit se před pátou ráno, pohlédnout z okna své kajuty a spatřit ten vysoký černobílý maják, to je k nezaplacení. První ponor jsem byla opět patrolou na palubě. Zrovna je sezóna Talířovek ušatých (pastelových medúzek), který mi je posetá hladina od severu po jih, takže jsem se v mezidobí kochala jimi, zatímco se ostatní pod vodou kochali mantou.

Po všech dnešních ponorech jsme před západem slunce hromadně vyrazili na výlet na maják. Dozvěděla jsem se tam spoustu nových informací. Třeba, že se chlapi na majáku střídají a tráví tam dva měsíce v roce. Jako kontrola, spojení s loděmi, případná pomoc, údržba a podobně. Po dvou měsících je vymění jiná skupinka a střídají se po majácích, kterých je v Rudém moři celkem 17.

Jejich dny jsou víceméně jednotvárné, bez signálu, bez žen. Každý maják navíc signalizuje jinak, aby bylo již z dálky rozpoznatelné, o jaké místo se jedná. Například maják Daedalus (Abu el Kizan) vysílá světelné kužely v rytmu dva krátké, jeden dlouhý. Možná tento fakt spadá do obecných znalostí, ale pro mě to je nová informace. Tak ji sdílím.

DENÍK ZE SAFARI. Den pátý. Čtvrtek, 14. 4. 2022

Dnes ráno mi svěřili hned první ponor. Lokalita Abu Dabbab 6. Měla jsem celkem obavy, protože jsem se tady nikdy nepotápěla a podle mapky byl ponor docela členitý. Takže jsem se modlila, aby vše dopadlo oukej a neztratili jsme se. Nemůžu si ze své pozice dovolit žádný renonc. Byť by mi to nejspíš jako guidovi v zaučování nikdo nezazlíval. Nakonec to byl moc fajn ponor, dokonce jsme odřezávali rybářský vlasec z korálů, takže jsem snad svojí skupince předala i něco edukativního.

Dnes je v plánu 5 ponorů a není zrovna moc teplo, takže tohle je ten moment, kdy jsem ráda, že se neúčastním všech.

DENÍK ZE SAFARI. Den šestý. Pátek, 15. 4. 2022

Poslední potápěcí den s plánem vyrazit na Elphinstone. Moře je dnes ráno dost divoké a stejně divoce probíhal i první ponor. Velmi silný proud odnesl první dvě skupinky daleko od útesu, takže se musely vynořit a sejít se na hladině. Vztyčené bójky bylo vidět na desítky metrů od reefu. Adrenalinový ponor. Docela štěstí, že zatím není žraločí sezóna.

Po druhém ponoru jsme dojeli zpátky do přístavu v Port Ghalibu a odpoledne jsme si na sun decku užívali coctail party s diskotékou. Check-out v sobotu ráno.

Byl to hodně povedený týden. Úžasní a velmi zkušení potápěči, velká část z nich má několikanásobně víc ponorů než já sama. Až si říkám, že by na mém místě měli být spíš oni než já J. Loď je fantastická. Je pronajatá celosvětově známé flotile Aggressor, takže má trošku jinačí itinerář, než ostatní egyptské lodě. Například až pět ponorů denně, což je ale na druhou stranu vyváženo limitní hloubkou max. 32 metrů, přestože je spousta potápěčů certifikována jako deep diver.

Zůstávám na lodi i na další týden. Tentokrát budeme hostit mix národností a potápěčů, kteří se mezi sebou neznají. Bude sranda.