Přijďte si vyzkoušet Discover Scuba Diving v bazénu!

Můj status divemastera mi otevřel vrátka do Barakudy, kde jsem dostala příležitost zužitkovat svůj potápěčský um a předávat ho dál. Nedávno jsem na facebooku četla jeden strašně hezký komentář o učení potápění. Jeden z komentujících napsal toto:

„Je mi 36. Dal jsem výpověď a přestěhoval se do Turecka. Jsem PADI Instruktor. Život je těžký a nevyděláš si mnoho, ale vše, co můžu říct, je „Jdi za svým snem“. Otočil jsem se ke kanceláři zády a nelituji. Před šesti lety jsem zkusil ponor na dovolené a změnilo mi to život. Pohled na svět. Stal jsem se instruktorem, abych mohl udělat totéž pro někoho dalšího. Jestliže můžu změnit byť jen jediný život, budu šťastný muž. Jdi za svými sny, zariskuj. Vždycky se můžeš vrátit, pokud se to nepovede.“

Já sama instruktorem (zatím) nejsem, a nevím, jestli vůbec někdy budu. Ale v Barakudě dostávám možnost se instruktorskému světu přiblížit a podílet se na změně životů, vezmu-li to s nadsázkou. Už podruhé jsem si vzala pod křídla potápěním nepolíbené ovečky a uvedla je do vodního světa prvním ponorem v bazénu.

Teorii jsem zatím nechala na instruktorských matadorech, na to jsem si ještě netroufla. Ale bedlivě jsem poslouchala a memorovala si, co všechno je potřeba, aby zaznělo a měla pro příště představu, co budu říkat sama. Není to samotný kurz, takže při úvodu do potápění není nutné zabíhat do podrobností, ale jen stručně a obecně popsat, co se bude pod vodou dít a jak signalizovat, že je vše v pořádku.

Takže když to vezmu letem světem, základem je vybrat účastníkům vhodné cajky, vše smontovat a nanosit k bazénu a pak už jen asistovat ve vodě. Jak říkám, není to o učení se různých technik a pravidel, ale čistě jen o tom vyzkoušet si pobyt pod vodou, dýchání, vyrovnávání tlaku v uších. Kdekdo při těchto DSD ponorech (Discover Scuba Diving) vlastně i zjistí, že potápění není pro něj a nemusí tudíž investovat tisíce do kurzu, který by mu byl nakonec k ničemu. Potkala jsem hromadu lidí, kteří zarytě tvrdí, že nestrčí hlavu pod vodu, a to z nejrůznějších důvodů. Fóbie, trauma z dětství, prožité tonutí, apod. A můžete se snažit, jak chcete, ale s takovým člověkem nic nehne. Já měla naštěstí u obou DSD štěstí na šikovné a nebojácné lidi. Popravdě jsem docela zírala, jak přirození pod vodou byli, a to od prvotního momentu. Když si vzpomenu na svůj vlastní DSD ponor, byl to šok. Tak spousta bublin kolem hlavy, divný pocit stísněnosti… Ale překonala jsem to a teď jsem ve vodě pečená vařená.

Musím říct, že jsem byla snad nervóznější než oni, protože přece jenom, je to zodpovědnost. A i když se bavíme o bazénu o hloubce (jen) tří metrů, i na tak malém mělkém prostoru se můžou přihodit fatální scénáře. Takže jsme se veskrze snažili o vyrovnání tlaku v uších (teď v zimě to komplikují i nepatrná nachlazení), o správné kopy ploutvemi, pravidelné dýchání a (hlavně já) o správné balancování vztlaku.

Ono to potápění v bazénu je podle mě mnohem náročnější, než ve volné vodě. Jsou to stísněné prostory, kde navíc plavou i ostatní potápěči a je potřeba si dávat pozor, abychom do někoho s kurzantem nevrazili. V bazénu ke všemu neplave nic zajímavého, čím by se dala rozptýlit pozornost. Když mozek registruje pěknou rybu, jde dýchání z regulátoru najednou jaksi automaticky a bez přemýšlení. Já tuhle mojí svěřenkyni ukazovala odpadní díru na dně bazénu, anebo naměřenou hloubku na počítači. A sranda byla i tak 😊.

Baví mě to moc, i přes tu nervozitu. Zatím to nemám vžité pod kůži. Každý je individuál a nikdy nejde dopředu říct, jak bude kdo na vodu reagovat. Takže jsem ráda, že můžu získávat zkušenosti a zvykat si na (možná) budoucí povinnosti instruktora. Kdo ví, třeba nakonec opravdu budu měnit životy a rozdávat potápěčské certifikace. Hodně lidí z mého okolí mi to prorokuje. Ty rozzářené tváře nových potápěčů za to stojí 😊.