Podvodní lov pokladů pod Karlovým mostem

Co vás ve spojitosti s potápěním napadne, když se řekne Vltava? Špína, bahno a studená voda. Ale když jste duší zarytý potápěč – srdcař, jdete pod hladinu po hlavě a dobrovolně.

Ponor pod Karlovým mostem je pro každého potápěče snad i občanská povinnost, ať už se do vody dostane nebo ne. Předvánoční setkání v centru Prahy je ixletou tradicí, a i když většina lidí jen popíjí na břehu, je to pěkné každoroční loučení s Vltavou. Tento rok jsem se účastnila poprvé a nechala jsem se vyhecovat, že se do vody podívám i já. Prvotní plán byl sice pozorovat vše z teplého (nemokrého) kraje řeky, ale zvědavost zvítězila. Pod Karlovým mostem se prostě každý musí jednou potopit, bez toho to nejde. Sice víte, že tam neuvidíte vůbec nic, bude vám zima a možná vás odnese proud až do Kralup nad Vltavou, ale přesto si to nutkání nenecháte vzít.

Takže jsme se to nedělní ráno pěkně oblékli do výstroje a vyrazili do boje. Já na sebe navlékla všechny možné vrstvy zateplených punčocháčů, tlustých ponožek z ovčí vlny, zimní bundy, podobleku a sucháče, zatímco můj buddy si vystačil se třemi navrstvenými neoprény. Při teplotě vody šest stupňů Celsia šlo o bezmála hrdinský čin. První kroky ve vodě byly oukej. Brodili jsme se spoustou velkých kamenů, ale zvládli jsme to do dostatečné hloubky, abychom si dokázali nazout ploutve. V ten moment mi nějakým nezjištěným způsobem vypadlo z kapsy světlo, které jsem ani po prozkoumání nejbližšího dna bohužel nenašla. Naštěstí se našli dobrovolníci, kteří mi půjčili svoje záložky. S vypůjčeným světlem jsem se mohla konečně ponořit. Přestože jsme se snažili zůstat v buddy týmech, viditelnost (respektive neviditelnost) nám to vůbec neumožňovala. Každou chvíli jsme buď plavali sólo, anebo s někým úplně cizím.

Viditelnost byla vskutku mizerná, ale s tím jsme počítali. Když přede mnou náhodou nikdo nerozkopl dno, tak jsem dokázala dohlédnout i do jednoho metru. Ale se zvířeným bahnem jsem měla problém vidět před očima i svou vlastní ruku. Bez baterky bych to vůbec nezvládla. Nebyli jsme sice hlouběji než ve třech metrech, ale vzhledem k vysoké koncentraci nečistot bylo pod vodou dost temno. Pojala jsem tenhle ponor spíš jako lov pokladů, protože jak známo, turisté (a nejen oni) jsou schopni z mostu házet kdeco. Nejčastěji mince pro štěstí, ale něco tam díky nepozornosti padá i samo. Takže jsem si karabinou přicvakla k noze magnet a čekala, co ulovím. Sem tam jsem se ale přichytila nějakých kovových kolejnic, či co, takže jsem se kolikrát musela ručně vysvobodit, jinak bych v těch třech metrech zařvala 😊.

Nejhorší věc na sebe ale nenechala dlouho čekat. Nejradši bych si za svou hloupost nafackovala, ale dnes už na tom nic nezměním. Orientace v tak kalné vodě byla vskutku nemožná (kompas jsem s sebou bláhově nebrala), takže jsme se jednu chvíli ocitli před zdí (pilířem) a protože jsme už nevěděli kudy tudy, vynořili jsme se na hladinu. Měli jsme z pekla štěstí, protože asi dva metry od nás zrovna proplouval parník. A parníky nejsou pod vodou slyšet. Takže jsme se bleskurychle zase zanořili a pelášili od toho pilíře pryč.

Já už jsem se pak po zbytek ponoru pod vodou plácala sama. Přestože mi bylo teplo, už jsem cítila mrazíky v prstech mokrých rukavic a také mi pomalu odumíral spodní ret. Ale zatvrdila jsem se vydržet ve vodě aspoň 30 minut. Překvapilo mě, že mi tentokrát (jako loni na Silvestra) nezamrzl počítač. Ani automatika mi nezamrzla, toho jsem se bála nejvíc, proto jsem se celou dobu snažila dýchat pomalu a zhluboka. Můj součet pokladu byl 7 českých korun, 4 euro centy, 5 ukrajinských kopějek a pár rezavých šroubů. Někteří šťastlivci si pomohli ke dvěma utopeným telefonům, staré kovové lampě, džezvě na kávu a pár koloběžkám. Moje bilance, když odečtu ztracené světlo, se rázem ocitá někde kolem mínus 1993 korun 😊. Ale ponor to byl neskutečný. Moc jsem si to užila a nelituju. Na břehu bych se nudila, ve vodě jsem si užívala každou vteřinu. A potom přiťuknout si po ponoru s ostatními čajem z termosky, to taky není k zahození 😊.