Noční ponor za španělskou tanečnicí a bez světla!

Moje září bylo potápěčsky bohaté, zejména díky egyptskému safari na trase Elphinstone – Daedalus – Fury Shoal. Hříčkou osudu jsem se ocitla na lodi plné Poláků, kde jsme jedinými „outsidery“ byli jen já a jeden finský divemaster. Zprvu jsem se obávala jazykové bariéry, ale nikdy bych nevěřila, že se lze s Poláky tak snadno dorozumět. Nakonec jsem si připadala jako mezi domácími, kteří mě úžasně přijali mezi sebe. Za ten týden na lodi jsme podnikli spoustu nočních ponorů a právě o nich tu dnes bude řeč. Přestože už za sebou nějaký ten noční ponor mám, přece jen mě právě tyto nočňáky dost vyškolily. A přelomové byly hned z několika důvodů.

Spanish dancer

Za prvé jsem si konečně uvědomila, jak opravdu důležité je mít s sebou kvalitní světlo a hlavně záložní svítilnu. Zřejmě mi přišlo zbytečné s sebou záložku do Egypta tahat, protože jsem byla hrdou majitelkou zbrusu nového světla o svítivosti úctyhodných 1000 lumenů. Usoudila jsem, že na noční egyptské ponory by mi jedna baterka měla bohatě vystačit. V den nočního ponoru jsem nedbala ani několikerého upozornění lokálních divemasterů, abychom si světla na noc pořádně nabili. Já tu svou novou svítilnu nabíjela pár dní zpátky celý den a byla jsem skálopevně přesvědčená, že bude zářit jak atomový hřib.

Při večerním brífinku jsem byla spárovaná s dvěma polskými divemastery. Nevím, z jakého důvodu jsem se ocitla v čele naší miniskupiny a byla tedy bezděky jmenována vůdcem ponoru. Oukej, tohle nesmím zvorat, říkala jsem si. Kromě nás kotvila u útesu ještě jedna loď, takže relativního světla bylo kolem dokola habaděj. Moje svítilna byla mezi ostatními viditelně nejslabší, ale nenechala jsem se zastrašit. Naopak jsem si říkala, že čím méně invazivní světlo, tím více nočních potvůrek uvidím a nevyplaším. Ostřížím zrakem jsem se snažila vtisknout do paměti všechny korálové útesy, abych našla cestu zpátky a neznemožnila se před svými spolupotápěči. Někdy po dvaceti minutách ponoru mi začínalo docházet, že mi světlo přestává svítit. Horkotěžko jsem skrývala paniku. Naštěstí díky záři obou lodí se jednalo o takové spíše pološero, takže jsem se pod vodou dokázala orientovat i se stále slabším osvětlením. Snad zázrakem se mi přitom povedlo objevit miniaturní oliheň, kterou jsem ukázala ostatním a odvedla tak pozornost od mé už skoro nesvítící lampy. Zpátky k lodi jsem nás dovedla jakýmsi šestým smyslem. Můj buddy si všiml, že jsem po tmě a protože bylo ještě dost času prozkoumávat okolí, propůjčil mi svoje záložní světlo. Styděla jsem se za svou „neprofesionalitu“ a za absenci druhé svítilny. Začátečnická chyba.

Druhý den jsem si dala sakra záležet, abych svojí baterku nabila jaksepatří. Nechala jsem ji v nabíječce celou noc a celý den. Teď už mě nic nemohlo překvapit. Skupinky se obměnily a já šla do vody s dalšími šesti Poláky. Lídrem byl protentokrát někdo jiný. Jenže sotvaže jsme skočili z lodi do hlubin, všechno, co jsem ze svítilny vydolovala, byly dva slabé bliky a pak už jen absolutní tma. Jak zklamaná jsem v tu chvíli byla, si snad ani nechci připomínat. Těšila jsem se, že si po předešlém nepovedeném ponoru konečně pořádně vychutnám ta na hony zlatě svítící krevetí očka a budu si hledat nejroztodivnější potvůrky na kusech korálů. Možná i toho slibovaného legendárního spanish dancera najdu! Byla jsem naštvaná a chtěla ponor okamžitě ukončit. Signalizovala jsem svému buddymu, že se vracím na loď, ale on mi to kategoricky zamítl. Přestože ani on s sebou neměl záložní světlo, vzal mě za ruku a dal jasně najevo, že poplaveme spolu.

Nebyla jsem s jeho jednáním tak docela ztotožněná, ale když se přímo před námi zjevil onen bájný spanish dancer, přestala jsem dýchat. Neměla jsem tušení, že by mohl být tak obrovský. Běžný dospělý nudibranch je velký zhruba 7 centimetrů, ale tohle byla pořádná rudá placka velikosti pánské boty. Fascinovaně jsem si to krvavě červené želé prohlížela a pomyslně si poklepávala po rameni, že jsem konečně i já na vlastní oči spatřila tolik opěvovanou španělskou tanečnici. V Egyptě jsem o ní vždycky slýchávala celé legendy. A teď jsem ji měla před očima v celé její kráse. Nádherně plavající kolem nás, plácající svým rudým tělíčkem, jejíž pohyby tak věrně kopírovaly roztančenou flamenkovou sukni. Až při pozdějším vyhledávání informací o tomhle rudém ďáblovi jsem si uvědomila, že jsem už několikrát viděla na korálech přichycené jakoby květy růží. Že jde o vajíčka spanish dancera jsem tehdy neměla ani ponětí.

Vajíčka španělské tanečnice

I spoustu jiných potvůrek, které vylézají jen v noci, jsme našli. Skoro až vesmírně vzhlížející tučné hvězdice i mořské okurky. Noční ponory jsou báječné právě pro to. Světloplaší živočichové vylézají z úkrytů a spousta dravců v noci loví kořist. Murény, perutýni, žraločci… Akorát že noční ponor ze safari lodí nebývá tak úplně nočním, protože se všude kolem ve stejný čas vyrojí desítky potápěčů a svítí jeden přes druhého, takže je světla skoro jako ve dne. Tuhle jsem byla hodně smutná, když se hrstka potápěčů „vrhla“ na plavající murénu a všemi těmi kužely jí svítila do očí. Chudinka oslepená vůbec netušila, kterým směrem se ubírat a schovat. Suma sumárum jsem vlastní světlo ani nepostrádala. I když se ke mně v půlce ponoru odněkud dostala něčí náhradní čelovka. Nakonec jsem si mohla svítit na svou cestu a nemusela se držet buddyho za flígr.

Bylo dechberoucí pozorovat želvy spící v překlenutých útesech, odkud vyčuhovaly jen jejich zadní nohy a ocásek. A že jich tam bylo! Doslova v každé prohlubni některá z korytnaček spokojeně dřímala. Velmi zábavné bylo pozorovat i spící ryby. Napadlo vás někdy, jak vlastně spí ryba? Většina se schová mezi korály do děr, některé spí jen tak na dně moře na písku, jiné se do písku zahrabou a další sebou dokonce fláknou na bok. To je hrozně vtipné sledovat. Třeba takový žralok lagunový spí ve skupinách, kde je jeden namáčknutý na druhém, až dohromady vytvoří celou hromadu žraloků a podřimují si.

twofishdivers.com

visitcocoisland.com

Moje jednoznačně nejsilnější noční střetnutí (hned po spanish dancerovi) bylo s ježíkem, nebo rybou dikobraz, chcete-li. Je to taková masivní světlá ryba s obříma očima a obří pusou, která do sebe při podráždění a sebeobraně nasaje obrovské množství vody a během několika vteřin se promění v ostnatou kouli. Je to moje nejoblíbenější ryba vůbec. Při nočním ponoru jsem ji našla mezi korály a tiše jsem jásala do automatiky. Nechala jsem si celou svou skupinu odplavat, jenom abych mohla zůstat o pár chvil déle s mou „rozdymkou“, jak ji Poláci roztomile nazývali. Ta její kukadla jsou k sežrání. Rybka, která obyčejně bývá hodně plachá, se tentokrát vůbec nebála a neunikala ode mě. Naopak plavala přímo proti mně a já dostala neodolatelné nutkání jí strčit prst do té obří tlamičky. Vůbec nevím, co mě to popadlo. Ale viděla jsem tu obří tlamu před sebou a prostě jsem to musela udělat 😊. Věděla jsem, že je to ryba jedovatá, a to hodně, ale bylo to silnější než já 😊. Rybka pochopitelně po prstu chramstla, ale stihla jsem vycouvat. Ani se nezakulatila. S těžkým srdcem jsem ježíka musela opustit a vydat se za svou skupinou, protože už jsem přestávala vidět i jejich světla. Ale bylo to bájo, to se musí nechat.

Co dodat závěrem? Noční ponory i mně v prvopočátku nahánějí trochu strach, protože je tma a může se cokoli stát. Ale díky těm podvodním nálezům jsou prostě TOP. Hlavně s sebou mít dobré světlo 😊.