Moje cesta od prvního ponoru až po Divemastera

Včera to bylo přesně sedm let, kdy jsem se poprvé potápěla ve volné vodě. V moři. Rudém. Tehdy jsem na dobu neurčitou pobývala v Egyptě a toho dne jsem si užívala volna. A jelikož jsem byla jedna ruka s místním potápěčským centrem, domluvila jsem si šnorchlovací výlet za želvami. Těšila jsem se mimořádně. 

Konec října se na jihu Egypta dá přirovnat k horoucímu peklu, takže já i celé osazenstvo minibusu jsme se nemohli dočkat, až se svlažíme v mořské vodě. Naštěstí jsme nejeli vůbec daleko, jen zhruba 20 minut po pobřeží. Vykolébali jsme se na půvabné opuštěné pláži s rákosovými přístřešky, místními nazývanou Zerib Kebir. Poté, co byly zažehnány fyziologické potřeby tepla a ochlazení, jsem se jen tak potulovala po pláži a fotila si útesy i vyvrhnuté mušle. Zčistajasna se příjemné ticho přerušované jen slabými poryvy větru prolomilo a za mnou zahalekal jeden z domorodců, zda bych si nechtěla zkusit potápění. S lahví. Cože? Já? Dosud jsem se pod vodu pokusila dostat jen jednou - v bazénu - a vůbec se mi to nelíbilo. Vyfukované bubliny mi kolem obličeje šíleně překážely a neměla jsem žádné ambice v tomhle divném sportu pokračovat. A teď jsem se měla vodnímu živlu podvolit podruhé. Pod vodu se mi s lahví (tehdy jsem tomu ještě říkala bomba) zrovna dvakrát nechtělo, ale instruktor trval na svém a doslova mi nedal šanci odřeknout. Rovnou mi začal vysvětlovat, co je automatika, její první i druhý stupeň a jak mám pod hladinou moře dýchat. Všechno to vybavení mi hodili na záda, do rukou dali ploutve a už jsem se přistihla, jak mířím k okraji moře a nazouvám si je.

Instruktor mě ve vodě celou dobu držel za ruku a jen průběžně upravoval vztlak žaketu. Bylo to zvláštní, ale ty bubliny mi najednou kolem obličeje vůbec nevadily, nebo jsem byla jenom příliš rozrušená vším tím mořským životem okolo a nevnímala jsem je. Všechno mi pod vodou připadalo tak přirozené, cítila jsem se doslova jako ryba ve vodě. Proplouvali jsme vysokými korálovými sloupy, barevné rybky se hemžily sem tam a já byla jako u vytržení. Vyklubalo se z toho devatenáct minut pod vodou, v hloubce devíti metrů! Uuuhhhůůů. Slibované želvy jsme sice nepotkali, ale i tak to byl zážitek, který se mi navěky vtiskl do paměti. 

Dneska už můžu říct, že mi tenhle den, tento ponor, onen instruktor, změnili život. Dívám se na svět úplně jinýma očima než dřív. Otevřenějšíma, lepšíma. Dlouhých sedm let už jsem v kontaktu s vodním živlem, celých sedm roků mi potápění dává radost a elán do života. Poslední tři roky se potápění věnuji hodně intenzivně, dělám sto ponorů ročně a přestává mi to stačit. Chci víc. Toužím pod vodou trávit mnohem víc času, splynout s rybím světem a jen tak si plout životem.

Za pár dní odlétám na měsíc do Indonésie absolvovat kurz Divemaster. Je to první stupeň na cestě k profesionálnímu potápění, první schůdek k mé vysněné „kariéře“. Plánuju z Bali psát spoustu článků na blog, abych svým nadšením k potápění inspirovala i někoho jiného. Třeba někomu jednou změním život. Tak jak ho tenkrát před sedmi lety jeden instruktor změnil mně.