Potápěčem za tři dny na dovolené. Ano, či ne?

Ráda bych se v tomhle příspěvku dotkla poněkud ošemetného tématu, kterým jsou potápěčské kurzy během dovolených. Je mi jasné, že teď před očima všech profi potápěčů i samozvaných odborníků šlapu do vosího hnízda, ale všechno není tak černobílé, jak může na první pohled vypadat. Vše má své dvě strany mince.

Já sama jsem absolvovala základní potápěčský výcvik v Egyptě. Nestydím se za to a při vší skromnosti se necítím být méněcennějším potápěčem než ten, kdo se učil doma v průběhu několika měsíců. Než začnu být odsuzována, uvedla bych nejprve věci na pravou míru. Určitou dobu (nedá se říci, že krátkou) jsem v Egyptě žila, a přestože jsem se většinou věnovala jiné činnosti, potápění jsem měla denně na očích. Sedm ponorů v moři jsem podstoupila dokonce ještě předtím, než jsem začala se samotným kurzem Open Water Diver. Krátce jsem pracovala v potápěčském centru jako „obchodní zástupce“ a naháněla zájemce o potápění po pláži. O tomto podvodním sportu jsem tudíž měla rozšířenější povědomí, než většina lidí, kteří přicestují do letní destinace na týden a za sedm dní odlétají domů s čerstvým certifikátem v kapse. Takže byť jsem OWD kurzem prošla v Egyptě, necítím se jako rychlokvaška a nemám pocit, že by moje podvodní znalosti trpěly horší kvalitou výuky. Přiznám se, že sice neumím uvázat dračí smyčku, ani devítkový uzel, ale nalijme si čistého vína – kolikrát v životě bude rekreační potápěč pod vodou potřebovat zrovna tohle? A neumím si předem spočítat třeba spotřebu vzduchu v láhvi. Ale ještě předtím, než mě ukamenujete, ráda bych věděla, kolik potápěčů to aktivně před každým ponorem vypočítává? :) 

Druhá věc je, nakolik se potápění během roku opravdu aktivně člověk věnuje. Jestliže si kurz udělám v létě (ať už v cizině, nebo doma) a pak se celou zimu až do příštího léta nikde nepotápím, nebyla bych si stoprocentně jistá, že nic nezapomenu. Zatímco čerstvý potápěč, který se s novým sportem seznámí o dovolené a k moři se pravidelně třikrát čtyřikrát do roka vrací, si podvodní dovednosti osvojí mnohem lépe než ten, kdo se věnuje spíše jen teorii a má nabiflované všechny dekompresní tabulky. Koneckonců potápět se člověk naučí jedině potápěním. Chce-li se člověk něčemu naučit, hoďte ho do vody, ať plave. V potápění to platí dvojnásob 😊.

Ale samozřejmě nechci ty dovolenkové kurzy jen obhajovat. Vím, že v Egyptě existuje mnoho vynikajících domorodých potápěčů, kteří se potápějí celý svůj život. Vědí toho o moři víc, než kdejaký vystudovaný biolog a pro podvodní faunu by dýchali. Ba co víc, umí své zkušenosti předat dál. Na druhou stranu – potápění je slušný byznys. Turisté nemají problém sáhnout do kapsy pro desítky eur, aby je snědý lokální průvodce vzal s sebou pod vodu. A toho se spousta sociálně slabších místních chytá. Rekrutují se z plničů lahví, lodních kuchařů, mladších bratrů zkušených instruktorů, apod. Za potápěním vidí jen peníze, podle čehož bohužel vypadá i poskytovaný výcvik a častokrát i chování k podmořskému životu. Byla jsem kolikrát svědkem oněch nechvalně známých rychlokurzů, kdy turista pořádně ani neuměl anglicky, aby mohl rozumět svému instruktorovi a celá akce probíhala veskrze rukama nohama. Co si z toho pak kurzista odnese? Zaplacenou kartičku? Tady by měl být při smyslech minimálně ten instruktor a celou tu frašku odvolat. 

Stejně tak úplně nefandím všem těm nadšencům, kteří rychle vzplanou vášní pro potápění a jakmile úspěšně dokončí základní OWD kurz, už se vrhají do dalšího studia Advanced OWD. Bloumám a tápu - jak si můžu s deseti patnácti ponory připadat pokročilá? Nelžu si tak trochu do kapsy? Přehnané sebevědomí tu je spíše na škodu, než k užitku. Potápění není laciná sranda, tohle by si měl každý uvědomit, než se po hlavě vrhne do hlubin. Kolik už takových lidí pod vodou zařvalo. Zbytečně.

To se týká i navazujícího výcviku. Neuniklo mi ani být svědkem několika kurzů Divemaster, kdy absolvent odjížděl domů s certifikační kartičkou za pouhých 14 dní! Dva tři měsíce jsou podle mě naprosté minimum. Chci-li vést ponory a být ostatním příkladem, musím si být stoprocentně jistá, že vím, co dělám a být schopná přenést zodpovědnost za ostatní – byť už certifikované potápěče. Tohle se za dva týdny stihnout a vrýt pod kůži prostě nedá. Nechci nikoho soudit, ať si každý sáhne do svědomí sám, ale tohle podle mě není v pořádku. Uvedu příklad:

Znám jednu paní, budu jí říkat třeba Lída. Loni na podzim jsem měla tu čest poznat ji na týdenním safari v Egyptě a netušila jsem, jaké potápěčské úrovně zatím dosáhla. První tři dny se nepotápěla vůbec, údajně kvůli žaludečním potížím. Oukej, to se může stát kdekomu. Čtvrtý den se Lída konečně odhodlala obléct do neoprénu a skočit do vody. Celou první půlku ponoru se držela za ruku s instruktorem, na čemž není samozřejmě nic špatného, pokud se necítila jistá v kramflecích. Po celý zbytek týdne se na lodi nechovala v potápění příliš kovaná, nepůsobila jako člověk, který se vyzná. Poslední den safari se mi dostal do ruky seznam všech zúčastněných, včetně jejich kvalifikace a počtu ponorů a málem se mi zastavil dech. Paní Lída byla na listině uvedená jako Divemaster se 140 ponory. A já se ptám, k čemu jí je „titul“ Divemaster, když by se pravděpodobně nezvládla postarat sama o sebe, natož o své svěřence? 

Co se mě týče, s myšlenkou stát se Divemasterem koketuji už delší dobu. Cítím, že si moje dosavadní potápěčské zkušenosti zasluhují posunout se někam dál. V Egyptě mám spoustu známých, kteří mi nabídli pomocnou ruku a byli by ochotni mi s kurzem pomoci, ale já s díky odmítla. Egypt, byť ho považuji za svůj druhý domov a cítím se tam, co se potápění týče úplně nejjistěji, není na programu dne. Nedám přednost ani domácímu prostředí a nesvěřím se do rukou českým profesionálům. Kurzy v ČR jsou díky absenci moře dosti zdlouhavé a já příliš neinklinuji k potápění v zakalených studených lomech. Nechci si to dělat jednodušší, jen mi moře zkrátka vyhovuje víc, a pokud přemýšlím v rovině své potenciální potápěčské profese, bude mi přínosnější stát se Divemasterem někde ve slané vodě.

K tomu se váže i další nezanedbatelný bod. Chci poznat, jak to probíhá jinde, v jiné zemi, třeba i na jiném kontinentě. V internetových diskuzích jsem se setkala se spoustou negativních názorů na neplacenou stáž v potápěčských centrech v jakémkoli koutě světa. Prý mě k ničemu pořádnému nepustí, jen mě nechají plnit lahve, papírovat na recepci a uklízet výstroj. Neviděla bych to tak černě. Naopak se mi zdá skvělé nechat se na tři měsíce „zaměstnat“ v diving centru třeba na Filipínách a v podstatě si ten svůj kurz odpracovat. Slýchám názory, proč jsem ochotná pracovat zadarmo a není-li to degradující a nesnižuje-li to hodnotu práce. Jenže já za tím vidím spíše šanci se něco pořádně naučit, na místě tomu nejpovolanějším. Je to něco za něco. Já dostanu příležitost strávit čtvrt roku v exotickém potápěčském ráji, kam spousta turistů vyráží za hříšné peníze, a budu mít možnost se denně potápět „zadarmo“. Nevyznívá mi to vůbec potupně. Ty získané zkušenosti budou mít cenu zlata.