Potápění v BLUE HOLE v Dahabu: Ponor, na který se vyplatí si počkat

Dvouleté čekání a doufání v ponor, který byl pro mě výzvou z vícero důvodů, se završilo. Jak probíhalo moje potápění v jedné z nejznámějších a nejvyzývavějších lokalit, v Blue Hole v Dahabu?

Další z mých snů se zhmotnil a nabyl své pozemské podoby. Už pomalu nevím, co si dál přát, neboť se mi (bez chvástání) vytrvale plní vše, co si zamanu. Hlavně co se potápění týče.

Pravda, zatím jsem ve vodě nepotkala velrybího žraloka, ani měsíčníka Mola Mola, přestože se k tomu neúnavně modlím, ovšem jednou to přijde. To ovlivnit přímo nemůžu, pokud se nechci potápět jinde než v egyptských vodách. Co však ovlivnit dokážu, to je potápění na místech, která vyžadují poněkud více praxe, než většina ostatních ponorů.

Mým cílem byla legendární Blue Hole, neboli „Modrá díra“ na Sinajském poloostrově. Tohle místo má neskutečné charizma a je opředené nejednou legendou. Co se jejího samotného vzniku týče, kolují skazky, že na toto místo dopadl kdysi dávno větší kus meteoritu, který udělal díru do korálové stěny a dal tak vzniknout dnešní „Mecce“ egyptských potápěčů.

Blue Hole je 150 metrů široká a cca 110 metrů hluboká uzavřená díra, kterou s otevřeným mořem spojuje otvor, obecně známý jako „The Arch“, jenž se otevírá ve zhruba padesátimetrové hloubce.

Unikátní struktura tohoto místa lákala potápěče již od všeobecného růstu popularity potápění, tedy od zhruba sedmdesátých let minulého století. Co však činí toto místo ještě unikátnějším, je enormní (a stále rostoucí) počet úmrtí, k nimž v hlubinách Blue Hole došlo. Proč se tak děje? Co je příčinou neustálých tragických momentů?

Jedna z legend se opírá o statistiky zesnulých potápěčů. Od počátku skonů bylo evidentní, že zde umírají téměř výhradně muži mezi 25 a 35 lety. Jeden z místních potápěčů tuto skutečnost vysvětloval příběhem o mladé Egypťance Shaheen, jíž její otec plánoval provdat za muže, kterého nechtěla, poněvadž byla po uši zamilovaná do chudého a na egyptské poměry neperspektivního jinocha. Shaheen údajně nesnesla pomyšlení na vdavky za starého cizince a vrhla se střemhlav do Blue Hole, kde utonula. Od té doby její duch stále bloudí uvnitř Blue Hole a láká k sobě mladé jedince, kteří se tu snaží objevit podmořské krásy.

Tato teorie byla postupně vyvracována přibývajícími skony potápěčů ženského pohlaví, leč proč jí nevěřit. Ostatně podobné příběhy přidávají takovým místům na atraktivitě a rozdmychávají návštěvnický zájem.

Video ruského potápěče Yuri Lipskeho, který natočil svoji vlastní smrt.

Co je však objektivní příčinou tolika úmrtí? Proč potápěči umírají právě tady a ne jinde? Blue Hole je prakticky uzavřená díra, kde se tím pádem nevyskytují proudy. Už jen tento fakt by měl znamenat, že jde o relativně bezpečné místo, respektive bezpečnější než otevřené lokality. Absence proudů,  uzavřenost místa a díky tomu omezené světlo, však představuje zhoršenou viditelnost a ve větších hloubkách i větší temnotu. To vše může přispívat ke ztrátě orientace a počátkům paniky.

Absence viditelného dna může spolu se ztrátou orientace představovat další z kritických bodů. Navíc pokud se potápěči snaží dostat dolů co nejrychleji, mohou začít i rychleji dýchat, což vede k prudkému nárůstu kumulace oxidu uhličitého. Méně zkušení potápěči mohou začít nekontrolovatelně klesat a ve větších hloubkách ztratit kontrolu nad vyvažováním. Kvůli větší míře CO2 mohou začít hůře pociťovat příznaky dusíkové narkózy. Když pak v takovém stavu narazí na Arch, mohou mylně předpokládat, že světlo na konci tunelu znamená hladinu a snaží se proplavat skrze tunel. Kvůli nedostatečné zásobě dýchacích plynů a odpovídající potápěčské výbavě zde však většina zesnulých přišla o život.

Tunel je sám o sobě přibližně 27 metrů dlouhý. Díky světelné optice se však zdá mnohem kratší, než ve skutečnosti je. Já sama jsem jeho délku mylně odhadovala na ne více než deset metrů. Mnoho rekreačních potápěčů přeceňuje své síly a snaží se klenbu proplavat s jedinou lahví naplněnou běžným vzduchem, což je mnohým z nich osudné. Ačkoliv by teoreticky mohli mít podprůměrnou spotřebu vzduchu a vystačit si s jednou lahví až na hladinu, je nutné brát v potaz i ostatní okolnosti – viditelnost, vztlak, dusíkovou narkózu, optický klam, výstroj, trénink a v neposlední řadě i ego. Arch je výzvou, kterou si mnozí berou za cíl, jako potvrzení jejich potápěčských kvalit, aby se mohli plácat po rameni a chvástat se před ostatními potápěči, jací jsou borci.

Nic naplat, že průplav začíná hluboko pod limitem rekreačního potápění, který je stanoven na 40 metrů a velmi úzce se blíží i limitu kyslíkové otravy spolu s dusíkovou narkózou. Opojení ovšem mohou zažívat i zkušení potápěči, kteří Blue Hole potápějí, dá se říci pravidelně. Někteří z nich se nechali slyšet, že ačkoliv si v hloubce uvědomovali, že jsou omámení, bylo jim to jedno. Tupě zírali na narůstající hloubku na svém počítači, a kdyby jim jejich buddy včas nepodal pomocnou ruku, skončili by na dně Blue Hole jako již tolik ostatních. Svoji „záchrannou akci“ si pak – jak moc byli omámeni - vůbec nepamatují.

Vyzvedávání těl ze dna Blue Hole je ostatně velice komplikovaná záležitost. Nejenže je to neskutečně drahé, je to pro záchranáře taktéž velmi rizikové. Pokud by pozůstalí byli ochotni zaplatit celou akci, což zahrnuje gáži vysoce kvalifikovaným technickým potápěčům, veškeré plyny, výbavu a logistiku, ani tak nemají jistotu, že bude tělo jejich příbuzných či přátel vyzdvihnuto zpět na hladinu. Egyptské úřady jsou v tomto víceméně nekompromisní, protože komukoliv, kdo by mrtvé tělo vytáhl z Blue Hole ven, hrozí trestní stíhání a podezření z vraždy. A o soudní opletačky nikdo nestojí. I proto na dně Blue Hole zůstává mnoho ostatků, které postupně zanáší písek.

Tělo mrtvého potápěče na dně Blue Hole.

V areálu Blue Hole bylo zvykem umisťovat na místní zeď pomníčky zesnulým potápěčům, což podtrhuje legendu tohoto místa. Místní autority však přidávání dalších pamětních desek zakázaly, aby od návštěvy Blue Hole neodrazovaly další návštěvníky. Konec konců, Blue Hole v Dahabu nese status jedné z nejvýnosnějších lokalit v Egyptě, která láká potápěče z celého světa a je tudíž i zdrojem veledůležitých příjmů. Mnozí ji označují za nejnebezpečnější potápěčskou destinaci vůbec.

Nyní na břehu Blue Hole každý den stojí pohotovostní ambulance a potápět se zde lidé mohou jen s licencovaným lokálním guidem, aby se předešlo pokusům o lámání rekordů a nevítaným vychýlením od tamních pravidel.

Jak jsem se k tomuto místu dostala já? V prvé řadě by bylo jakýmsi mým osobním hříchem, pokud bych se o potápění tady vůbec nepokusila. Pokud jednou už v tom Egyptě jsem, žiju a legálně pracuju jako instruktor potápění, byla by věčná škoda šanci potápět se v Blue Hole neproměnit. Je to ve své podstatě moje občanská povinnost J.

Je pravdou, že se do Blue Hole noří i rekreační potápěči, leč ti se drží své maximální certifikační hloubky. Upřímně, ono není ani moc o co stát. Kvůli praktické nepřítomnosti proudů a dostatečného světla tu koráli nebují svými obvyklými jasnými barvami a pestrostí. A ze stejného důvodu tu nenachází své útočiště ani mnoho ryb. Nejhezčí na Blue Hole je takzvané sedlo, které otvor z vrchu dělí od otevřeného moře. Táhne se v přibližně pěti metrech pod hladinou a je pokryto bujným korálovým porostem.

Musím ovšem říct, že jsem o potápění v Blue Hole začala přemýšlet až poté, co jsem absolvovala úvodní kurzy technického potápění. Jsou to dva roky zpátky, kdy jsem k tomuto druhu ponorů přišla de facto jako slepý k houslím. Místní a potažmo celosvětový guru hloubkového potápění Ahmed Gabr mi za dobrovolničení na jeho projektu záchrany korálů v Rudém moři umožnil účastnit se kurzů TDI Advanced Nitrox, Decompression Procedures a Extended Range. Jeho student – čerstvý instruktor tech divingu - potřeboval určitý počet svých vlastních studentů, aby mohl pokročit na vyšší instruktorský level. Proto jsem se mu ve své podstatě hodila do krámu. Veškerá teorie probíhala online coby e-learning. Následovalo několik ponorů s dvojčaty na zádech, plánování ponorů, praktické dovednosti, nastrojování stagí a vše okolo.

Když jsem certifikace získala, dmula jsem se pýchou, ovšem v skrytu duše jsem věděla, že moje kurzy neprobíhaly zcela standardně. Můj instruktor nad mnoha úkoly v kurzu mávl rukou, protože jsem přece instruktor rekre potápění, takže mi nic z toho nebude dělat problém. Neproběhl ani předepsaný počet výcvikových ponorů. Výsledek byl takový, že jsem se sice stala certifikovaným technickým potápěčem, ovšem s hlubokými mezerami ve znalostech i praxi.

Když jsem pak následující měsíc (před oněmi dvěma lety) přijela do Dahabu s úmyslem potopit se v Blue Hole, dostalo se mi zcela oprávněné promluvy do duše, jak s takto absolvovanou výukou vůbec můžu myslet na něco tak náročného, jak jen Blue Hole umí být. Musím říct, že tento člověk otřásl celým mým dosavadním potápěčským světem a na moment mi dokonce blesklo hlavou ukončení mé kariéry potápěče. Hluboce jsem se styděla, že jsem si takto důležité kurzy nechala proplavat mezi prsty.

O rok později (únor 2024) jsem se rozhodla do Dahabu vydat znovu, tentokrát již s vlastní kompletní výbavou na technické ponory, jiným nastavením mysli a ochotou začít se učit vše od začátku. Instruktorovi, kterého jsem si vybrala, jsem bez obalu přiznala veškeré své pochybení a seznámila ho se skutečným stavem věci. Jak velkou psychickou oporou mi bylo, že mě nesoudil a nepohrdal mnou, nýbrž bral to jako hotovou věc a ujal se plánování mého tréninku. Absolvovali jsme spolu tři dlouhé tréninkové dny, kdy jsem si s velkým překvapením uvědomila, jak moc velký problém mi s dvojčaty na zádech, sucháčem a stagemi na boku může činit i něco tak obyčejného, jako helikoptérový kop.

Po týdnu intenzivního technického potápění jsem konečně nabyla ztracené sebevědomí a mohla se začít považovat za skutečného technického potápěče, byť stále na začátku cesty. Když to přenesu na rekreační potápění, byla jsem čerstvý open water diver.

Po zbytek roku 2024 se kromě jedné nenaskytla příležitost praktikovat své znalosti, až se dostavil leden 2025. Opět jsem se vydala do Dahabu, za stejným instruktorem, se stejným plánem pokusit se o Blue Hole. Tady jsem si uvědomila další věc, a to, jak velkou paseku dokáže způsobit roční potápěčská pauza. Jak moc zreznou naučené věci, zejména pokud se dostatečně nenatrénovaly hned na začátku. Nicméně zpátky do hry jsem se dostala celkem zavčasu, až nastal den D. Ponor na Blue Hole.

Do poslední chvíle jsem doufala, že se nic nepokazí a nic nám nebude bránit v ponoru. Modlila jsem se, aby mi nepraskla zápěstní manžeta u sucháče, která je celá zpuchřelá. Bála jsem se, aby ponor neodpískal sám instruktor, kterému den předtím nebylo dobře. Věřila jsem, že jsou moje potápěčské schopnosti natolik na úrovni, aby mě kvalifikovaly na daný ponor.

Pomníčky na Blue Hole.

Vše se sešlo, tak jak to bylo sepsáno osudem. Od začátku ponoru jsem se cítila naprosto v pohodě, bez strachu, nervozity nebo stresu. Arch se před námi zjevil po pár minutách a doslova jsem nevěřila, že to je TO ono. Připadalo mi to strašně malé, krátké a příliš světlé, než jak jsem si tunel představovala. Na pár okamžiků jsem měla pocit, že nás instruktor vzal úplně někam jinam a že toto není ten bájný Arch, který už stál život tolika lidí. Jakmile jsme však vpluli do otvoru, bylo jasné, že jsme na tom jediném správném místě, kde být máme.

Není nutné se rozepisovat o každé minutě ponoru. Chci jen říct, že Blue Hole rozhodně má co nabídnout, přestože je mnohými místními průvodci považována za přeceněnou. Konec konců, je to pořád jen obyčejná díra. To, co dělá Blue Hole legendární, je její nevšední tvar, pověst a především úmrtní statistiky.

Já se po tomto ponoru mentálně povznesla na vyšší potápěčskou úroveň. Co se dovedností, sebevědomí a psychického rozpoložení týče. Konečně se cítím jako technický potápěč.

Na závěr bych ještě ráda dodala, že jakýkoliv kurz, který člověk dostane v podstatě zadarmo a bez práce, ať už bez peněz nebo vlastního úsilí, stojí za starou belu. Nemá cenu si jen zaplatit certifikaci, protože za dodatečné doučování člověk zaplatí částku stejnou, ne-li vyšší, než kdyby kurz dělal poctivě od samého začátku.