DENÍK ZE SAFARI: Být na lodi jako PRIVATE GUIDE…

O tom, že štěstí přeje připraveným, kolují stovky důkazů a nejinak tomu je i v mém případě. V průběhu zimních měsíců, kdy Hurghada a turistický Egypt poněkud hibernují, jsem zmapovala všechny safari lodě, co korzují po Rudém moři a dala se jim všanc jako potenciální guide na novou sezónu.

Jak to tak bývá, většinou jsem nedostala odpověď žádnou. Ta hrstka, co odpověděla, byla velmi milá, ovšem kapacity měla již plné a přislíbili mi, že se mi zpětně ozvou, jakmile bude nový guide potřeba. A pak tu byly dvě lodě, respektive flotily, s nimiž jsem to dotáhla na osobní dostaveníčko.

Ta první mě víceméně přijala jako guida na volné noze, až bude potřeba někoho vykrýt, u té druhé jsem zažila nejpodivnější pracovní pohovor v životě. Člověk, který se mnou interview vedl, mi hned zkraje bez obalu řekl, že nerad pracuje s osobami ženského pohlaví. Oukej, proč jsem tedy v jeho kanceláři? Následně měl připomínky k mým tetováním, což je u rekreačního zaměstnání víceméně s podivem, ale budiž. Ptal se i na můj osobní život, zdali mám egyptského přítele, protože pokud ano, automaticky mě nepřijmou, neboť bych dělala problémy. Velké, převelké WTF.

Poslední otázka, jestli jsem schopná pracovat v ryze mužském kolektivu, mi už přišla extrémně vykolejená, neboť jako holka v mužském světě se pohybuji už dlouhou a safari tripů mám za sebou dost na to, abych věděla, do čeho jdu. Musím říct, že jsem si po celou dobu trvání pohovoru připadala, jako když se ucházím o post vojáka v Afghánistánu. Vyšlo najevo, že jediný důvod, proč si mě ten člověk pozval k sobě do kanclu, je ten, že se množí sólo cestovatelé a některé potápěčky na palubě uvítají holku jako členku posádky.

Privátní guide pro Poláky, jenž nemluví polsky

Nicméně, abych se vrátila k původnímu tématu. Štěstí přeje připraveným. Rozhodila jsem sítě a dala o sobě vědět, což mi skrze konexe vyneslo pozvání na trip na lodi Volantis. Přenádherná luxusní jachta černo-stříbrné barvy. Když mi trip potvrdili, skákala jsem radostí do stropu. Ta monstrózní loď bere dech, a to jsem ji zatím viděla jen zvenčí.

Paradox byl ten, že na poslední chvíli hledali privátního guida mluvícího polsky. Kdeže já a polština. Vše jsem uvedla na pravou míru, že polštinu sice neovládám, ale s Poláky nemám problém se domluvit, protože čeština a polština jsou hodně podobné jazyky. Slovo dalo slovo a samotní hosté s tímto scénářem také souhlasili, tudíž jsem získala povolení se na ten zhmotnělý luxus nalodit. Tady rozhodně nehrozilo, že se loď stane vrakem, jak tomu čas od času bývá. 

Před samotným tripem jsem strávila jedno intenzívní odpoledne s Google překladačem a vyhledávala si všechna slovíčka a slovní obraty v polštině, která bych na lodi mohla potřebovat. Naštěstí se většina věcí řekla stejně, respektive podobnými slovy, ovšem některé výrazy mě vyvedly z míry.

Kyslík se polsky řekne tlen, výstroj je spřent, loď je statek, sever je „půlnoc“ a jih je „poledne“. Láhev = butla, zátěž = balast, svítilna = latarka, atd. Dost mi tahle příprava během následujícího týdne pomohla. I když jsme se s mým polským buddym i jeho nepotápěcí se ženou dokázali bavit víceméně bez problémů a hodně jsme se během plavby spolu nasmáli.

Svoboda soukromého průvodce

Loď byla plná Francouzů, z nichž naprostá většina nemluvila anglicky. Což bylo super hlavně pro mě, neboť jsem se jim tím pádem nemusela příliš věnovat a jela jsem si to svoje jen s mými Poláky. Netýkali se nás ani dlouhé francouzské briefingy, nic. Vše jsem si se svým Polákem organizovala sama, což bylo extrémně osvobozující.

Můj Polák byl fantasticky flexibilní potápěč svolný naprosto ke všemu. Briefing jako takový jej příliš nezajímal, prostě se nechal vést tam, kam jsem ho zavedla. Pecka, co víc jsem si mohla přát. Tahle svoboda mi byla přímo darem z nebes, poněvadž jsem si mohla všechny lokality znovu osahat po svém, vlézt i tam, kam bych si s početnou skupinou pravděpodobně netroufla, a zejména v jeskyňkách na St. John´s najít nové průplavy a cesty.

Upřímně, trasu St. John´s nemám ještě tolik zažitou a ačkoliv třeba Shaab Claudia už mi problémy nedělá, stále mě děsí lokalita Umm Chararim. Jeskynní bludiště a to doslova. O to horší to je, že když člověk blbě odbočí, dostane se do pasti a musí se celou dlouhou úzkou cestou vracet zpátky, což je v případě vícečlenných skupin logistický problém. Mít s sebou tudíž jen jednoho potápěče bylo božím požehnáním.

Abych před ponorem na jeskynním labyrintu Umm Chararim rozehnala pochybnosti a nejistotu, šla jsem na to od lesa a svému polskému buddymu na briefingu řekla, že tento ponor pojmeme jako ponor objevovací s cílem najít nové cesty a průplavy. A že se při tom pravděpodobně ztratíme a budeme se muset vracet. Můj buddy byl však střelený snad i více než já a se vším souhlasil. Do úzkých děr se cpal se záviděníhodnou vervou a byl za to neskutečně rád. Díky němu jsem z Umm Chararim přestala mít takový strach a příště už to snad dám bez klopýtnutí i s větší skupinkou.

Ostatní guidi na lodi byli fantastičtí. Řekli mi, že si stejným problémem s Umm Chararim ze začátku prošel každý z nich, že také potřebovali několik ponorů na to, aby se dostatečně zorientovali a trefili tam, kam mají. Obecně mi kluci se vším dost pomáhali, i když většinou nebylo potřeba. Tady nešlo o žádný konkurenční boj. Všem bylo jasné, že jsem na lodi pouze jednorázově na jeden týden a nikomu se nesnažím přebrat flek. Ostatně nemluvím francouzsky, což mě a priori diskvalifikuje.

Týden na Volantis byl za odměnu. Moje první safari této sezóny. Šnorchlování s delfíny na Sataye, manta, kladivoun na Elphinstone, želvy v Marsa Alam, nádherné útesy a jeskyně. Zpestřením týdne byla podvečerní koktejlová party na pustém ostrově Suyul v národním parku Wadi el Gamal. Nemohla jsem chtít víc. Snad jen, kdybych měla trošku přijatelnější kajutu. Bylo nás na lodi celkem 6 guidů, přičemž standard jsou tři až čtyři. Tudíž jeden musel spát v salonu a mě strčili do kabinky u kapitána a bez záchodu. Ale to už se rouhám. Byl to trip k nezaplacení.