DENÍK ZE SAFARI: Holka v mužském světě

Safari sezóna je u konce a nastala několikaměsíční pauza, během níž je potřeba dát lodě po skoro ročním plavení ve slané vodě do pucu. Někde něco ubrat, občas něco vylepšit, dát jachtám nový kabát a připravit je na další rok. Jak moje sezóna probíhala? Přes všechna ta pozitiva a sociální jistoty je práce na safari lodi občas pořádnej masakr. 

Na jaře jsem se vypisovala z mých prvních pracovních týdnů na lodi vůbec, které byly zaučovací a cílem bylo vychovat ze mě pořádnou gajdici, která se nebojí táhnout za jeden provaz. A to doslova, neboť právě díky tlustým lanům loď na reefech drží tam, kde má a nedriftuje do širých dálek. Já sice neměla za úkol přivazovat lodě k útesům, ale občas při horším počasí bylo potřeba klukům pomoct a každá ruka dobrá.

Jenže se můj raketový rozjezd zastavil stejně rychle, jako začal. Okolnosti tomu chtěly, že jsem se z osobních důvodů musela v létě na několik měsíců vydat do Prahy a ze dne na den opustit všechno, co jsem si v Egyptě do té doby vybudovala. Proto, když jsem se na podzim do Hurghady vrátila, logicky pro mě moje loď neměla volné místo. Konkurence je veliká a na pozici safari guida se stojí fronty.

Jachet je v Egyptě habaděj, což o to. Problém však je najít v nejsezónovatější sezóně volné pracovní místo. Říjen je období, kdy Rudé moře praská ve švech, protože to je právě ten čas, kdy je největší šance potkat se se žraloky. Všechny lodě jsou na moři, plně obsazené, s maximální posádkou.

Se svojí mužskou skupinkou 

Zásahem osudu jsem vsadila kartu na jednoho z místních lodních magnátů, přestože jej předcházela neblahá pověst. Slušná řádka lidí mě od spolupráce s ním zrazovala, hlavně ohledně finanční stránky, ovšem já v tu chvíli neměla co ztratit a chtěla jsem být na lodi za jakoukoliv cenu. Přece jen se moje zaučovací týdny obešly bez platu, takže cokoliv, co jsem nyní měla dostat, bylo lepší než nic. Peníze budou, my nebudeme. A i když někomu může připadat, že se tu nechávám vykořisťovat, hlavní pro mě bylo nabrat víc zkušeností a vrýt si všechny lokality hluboko pod kůži.

Průvodcovat na místech, kde plavu poprvé, je věc sebejistoty a… drzosti

Naprostá většina lokalit může lidem připadat primitivní a zvládne ji odprůvodcovat kdekdo, byť by byl na onom místě poprvé (což se mi dělo týden co týden). Ale když je náhodou guide ztracený stejně jako jeho skupina, čehož mě pánbůh taky neušetřil, hlavní je nepanikařit a předstírat, že pod vodou vím, co dělám J. I jednoduché lokality mohou skýtat úskalí. Teď na konci sezóny vím, že nic není tak jednotvárné, jak se na první dobrou tváří.

Na spoustě míst jsem při každém dalším ponoru objevila něco nového, co každé moje další zanoření na stejné lokalitě mnohonásobně zlepšilo. Tedy v očích mojí skupiny a v rámci mého sebevědomí. Nově objevený průplav, vchod do jeskyňky, nová cesta, nebo konkrétní zvířátko, které lze potkat na stejném místě ponor co ponor, přispívá k lepším zážitkům a ke kvalitnějším brífingům. Když potápěč ví, o čem mluví a nevycucává si informace z prstu, je to pak pod vodou dvakrát větší zážitek.  

Dobrý briefing je základ

Na předponorovém briefingu záleží mnohem víc, než by se mohlo zdát. Ačkoliv to kolikrát může vypadat jako opakování toho samého dokola, poutavý briefing je něco, co dává celému týdnu na lodi šmrnc a vtiskává lodi duši. Slyšela jsem spousty špatných briefingů od potápěčů, kteří mají napotápěno na sto let dopředu. Jenže to neumějí předat. Je to o talentu, výřečnosti, a taky o vášni k potápění. Nevěřila jsem, ale čím dál víc se předsvědčuju, že opravdu dobrý briefing předvede jen ten, komu je potápění vším. Kdo to nedělá z povinnosti, z nouze nebo pro peníze. A že takových guidů a instruktorů je! Ne všechny potápění baví. A to nemluvím jen o safari.

Legendy z Izraele

Dá se říci, že každý druhý Egypťan žijící podél pobřeží Rudého moře, je potápěč. Až taková rivalita a konkurence tu existuje. Mnozí si dokonce i myslí, že je potápění jejich vášní, ale je sakra vidět, že tomu ve skutečnosti vůbec není. Neumějí se nechat unést podmořským životem a neumějí si ten ponor užít. Z vody spěchají jako první, pokradmu si stěžují na kde co, a pokud můžou jakýkoliv ponor vynechat, jsou úlevou bez sebe.

Když si jen představím, že já se kvůli potápění vzdala své rodné země, žiju v přímém střetu s extrémní chudobou, špínou a rigidním náboženstvím, a přesto bych neměnila. Za práci na safari bych vraždila. A pak vidím na stejné lodi člověka, co si to tam jde na týden jen přetrpět…

Holka v mužském světě

Dovedete si představit, jakou dávku drzosti musí holka mít, aby se rozhodla přijet do Egypta a zařadit se mezi islámem vychované chlapy, do sportu stále ještě mnohými vnímaném jako typicky mužském? Proč by někdo zaměstnával holku a ke všemu cizinku? Jak mi jeden Egypťan kdysi řekl: „Znáš nějakého Egypťana, který by dobrovolně dával peníze cizincům?“

Je fakt, že občas je na lodi pohlavní diverzita potřebná. Někteří tvrdí, že holky jsou v průvodcování lepší, ale upřímně sama moc nechápu, proč. Teď střílím do vlastních řad, ale dokáže mi někdo vysvětlit, proč by holky měly být lepší? Umím to pochopit, pokud třeba muslimkám není příjemné, mají-li se potápět s muži. Občas je pod vodou nutný fyzický kontakt a logicky si proto vyžádají ženu. Třeba mezinárodní franšíza Aggressor má přímo v podmínkách, že na lodi musí jako guide pracovat alespoň jedno ženské pohlaví.

Znám osobně jen pár děvčat, která pracují v Egyptě na safari. Kromě mě ještě Egypťanka, Ruska, Švédka, Libanonka a Španělka. Jistě jich bude víc, ale těch lodí je tolik, že nejde znát každého. A o jazycích to není. Na lodích je úředním jazykem angličtina, a pokud je loď pronajatá jako charter pro celou skupinu, pak má onen kolektiv s sebou většinou svoje průvodce, který sám dělá briefingy, případně překládá.

Rakousko <3

Já jsem si svoje místo na palubě jako holka mezi chlapy musela zasloužit. Každá turistka, co kdy navštívila Egypt, mi dá za pravdu, že se k ní Egypťani chovali moc hezky a mohli se přetrhnout, aby jí pomohli a získali její pozornost. Jenže když v Egyptě holka žije, všichni tak nějak automaticky předpokládají, že se o sebe dokáže postarat sama. Nikdo mi na lodi nedal nic zadarmo. Neřekla bych, že ze škodolibosti, ale žádný z kluků se mě popravdě nikdy nezeptal, jestli vím, co mám pod vodou dělat. Až na jednoho, který má na pažbě 8000 podvodních zářezů a vždycky v tu správnou chvíli vycítil, že mám před ponorem určité pochybnosti a sám od sebe mi poradil, co a jak. 

Hodně mi svým způsobem pomáhali i kluci ze zodiaku, když jsem si nebyla jistá, kde přesně z gumáku vyskočit. Ono ostatně později vyplavalo na povrch, že ani oni si kolikrát nejsou jistí :) Já jsem známá jako přetrhdílo a do všeho se ženu po hlavě, aniž bych věděla, co mě čeká. Ono to vždycky nějak dopadne. Ale na radu se zeptám, jedině když jsem skutečně v koncích. Asi jsem na ostatní působila sebevědomým dojmem, že mě většinou nechali být a šli si po svých. 

Jenže všude se najde nějaký „madrfakr“, který dokáže otrávit už jen svoji přítomností. Nevyžádané rady, že si nemám brát kompas, protože ho nepotřebuju, že se mám pod vodou držet jeho, protože jen on mi ukáže, kde jsou kladivouni, a navrch toho všeho poučování přímo před hosty, jakým způsobem mám vylézt ze člunu. Nemusím snad říkat, že jsem ho sjela na tři doby a od té doby jsme se na lodi okázale ignorovali. Později mi došlo, že tenhle člověk na mě i donášel, co všechno jsem pod vodou udělala jinak, než bylo řečeno na briefingu. Já si ale chyb nejsem vědomá. Přizpůsobila jsem ponor vždycky aktuální situaci ohledně proudů, množství jiných potápěčů ve vodě z okolních lodí, atd.

Polsko, Španělsko, Rumunsko, USA a Kostarika

Tím chci říct, že mezi jednotlivými guidy panuje velká soutěživost a každý se snaží být ten nejlepší. Je to hlavně o mužském egu, kdy chtějí chlapi být nejoblíbenější a svoji cenu hodnotí podle toho, co se jim s jejich skupinou pod vodou povedlo vidět více, než těm ostatním.

Největší odměnou pro mě vždycky bylo, když kluci při úvodním seznamovacím nebo finálním loučícím briefingu zmínili, že je tato práce náročná nejen pro ně, ale o to víc pro holky, a proto děvčatům patří o to větší respekt. To je vždycky největší uznání. Chyby dělá každý, i matadoři. Když člověk na lodi tráví nepřetržitě čtyři, pět týdnů i víc, s minimální možností podívat se domů, je to obrovská zátěž fyzická i psychická. Člověk počítá hodiny do konce jedné plavby, aby hned příští den přivítal turnus nový a vše začalo znova od začátku. Není to jako přijet si na safari na týden a odjíždět plní energie, přestože ranní vstávání a čtyři ponory denně sají energii jako upír. Zkusili jste si to někdy pět týdnů v kuse? :) 

Sdílení kajut mezi posádkou

Mít holku na lodi je obtížnější i organizačně. Ačkoliv v Egyptě není zákonem dovoleno, aby holka sdílela hotelový pokoj s Egypťanem, s nímž není sezdaná, na lodi žádná taková pravidla neplatí. Pokoj se sdílí tak, jak to zrovna vyjde, i když se většinou kluci snaží mi vyhradit kajutu pro sebe, je-li volná, nebo mě nacpou k nějaké potápěčce, která přijela na safari sama bez doprovodu. Třetí možností je sdílet pokoj se slečnou přes masáže.

Některé lodě jsou tak luxusní, že jim nechybí sauna, vířivka a ani nabídka masáží. Což je fajn pro všechny kromě mě, protože když s takovou holčinou sdílím kajutu, většinou celý pokoj smrdí nejrůznějšími olejíčky, případně masáž provádí přímo v našem pokoji. Takže jsem reálně několik plaveb strávila spaním na horní palubě, a svoje věci měla rozházené po celé lodi, protože můj pokoj byl prakticky nepoužitelný.

Některé lodě vyznávají politiku co největší obsazenosti, takže občas se nám stalo i to, že pár guidů nemělo kajutu vůbec, protože všude byli rozprostření hosti. I takové podmínky sem tam na lodi panují…

Problémy na lodi a pár historek na konec

Ať je loď sebenovější, sebelepší, sebevětší a sebekrásnější, nikdy se nevyhne problémům. Drobné i větší nedostatky jsou součástí každé jednotlivé plavby, ať už jde o to, že třeba došlo pivo, ucpaly se odpadní trubky nebo nefunguje klimatizace.

Někdy se přihodí i horší trable a to, když třeba mechanik zapomene vyměnit filtr v kompresoru a napumpuje nám do flašek místo nitroxu motorové výpary. Chybou číslo dvě bylo to, že nikdo z nás, kdo se ten večer chystal na noční ponor, vzduch nezkontroloval přičichnutím. Všichni jsme naskákali do vody hlava nehlava. Při dýchání pod vodou mě začalo mírně škrábat v krku, ale ignorovala jsem to. Když mi ale za dvě minuty jeden ze skupiny zatahal za ploutev a zuřivě gestikuloval, že vzduch nemá, bylo jasné, která bije. Ten „bez vzduchu“ mi začal nekontrolovaně stoupat nahoru, takže jsem ho musela stáhnout zpátky dolů násilím a do toho jednou rukou víceméně bez světla naznačit druhým, že jdeme ven všichni. Nikomu se nic nestalo, ale dýchat pod vodou stlačený kouř nikdo nechce, že?

Daedalus 

Jednou jsme museli cestou vysadit jednu členku výpravy, která neustála velký proud na Panorama reef v Safaze, přestože jsem ji včas čapla a zbytek ponoru jsme plavali ruku v ruce. Na lodi svoje podvodní „selhání“ psychicky nezvládla a totálně se zhroutila. Byl to první den výletu. Trvala na tom, že musí z lodi pryč, čehož jí kapitán dopřál. Abychom pak za pár dní zjistili, že jí v nemocnici našli nádor v hlavě…

Další pán každým zanořením ztrácel kontakt s realitou, neboť jsem měla urputný pocit, že mě zpoza své masky vůbec nevidí. Jakýkoli můj signál ignoroval a jel si to svoje. Za celý ponor se ani jednou nepodíval na svůj počítač. Neustále byl střídavě 5 metrů pode mnou nebo nade mnou a netřeba zmiňovat, že jeho spotřeba vzduchu byla z celé skupiny zdaleka nejhorší. A pak jsme přijeli na Daedalus. Byl to ten den už třetí ponor a já si nechala láhev naplnit nitroxem, protože předchozí dva ponory na vzduchu byly hluboké a nechtěla jsem to s dusíkem přepísknout. Maximální hloubku třetího ponoru jsem dle směsi měla 39 metrů. Skočili jsme ze člunu do vody, rovnou do modrých hlubin v plus mínus 33 metrech a čekali na kladivouny. Ti se objevili do pár minut, jenže můj pan Nevidomý čapnul kameru a začal svévolně klesat spolu se žraloky. Pípání počítače i hloubku zcela ignoroval. Co jsem mohla dělat. Můj nitrox mi povoloval jen 39 metrů a stála jsem před rozhodnutím, jestli si pro pána dojít a riskovat otravu kyslíkem, nebo ho tam nechat. Rozhodla jsem se jednat nitrox nenitrox. Pořádně jsem se nadechla a za rychlého klesání se snažila dál nedýchat, abych toho nasála co nejmíň. Kdeže zůstalo ono nejdůležitější pravidlo při potápění – za žádnou cenu nezadržovat dech? Chlapa jsem vylovila ve 48 metrech. Na můj palec nahoru reagoval s ryzím překvapením, a když jsem mu ukázala cifru hloubky na svém počítači, koukal na mě jako zjara… Přežili jsme oba.

Francie, Izrael

Obyčejně se moc drama za týden na lodi nepřihodí, jen čas od času se vyskytne problém. Tuhle jsme byli dvě skupinky pohromadě na Little Brother s cílem pobýt na severním cípu a vyčkat na žraloky. Jenže byl opravdu silný proud a táhlo nás to na jih. Čert tomu chtěl, že jeden ze skupinky ztratil nad sebou kontrolu. Přestože na brífingu zaznělo, že budeme brát útes po pravé ruce, on se zuřivě hnal na stranu opačnou. Proti proudu a ve skoro 40 metrech. Hyperventiloval až hrůza a kvůli obrovskému množství bublin kolem uší neslyšel šejkr. Nevypadalo to vůbec dobře. Nebyl v mé skupině, ale když jsem viděla, že si ho jeho guide nevšímá, musela jsem pro něj navzdory silnému proudu doplavat sama. Moje skupina byla naštěstí dostatečně schopná ponor zvládnout i bez mé přímé supervize. Nebožák měl přednost. Uklidnil se naštěstí hned, ale láhev měl skoro prázdnou a musel z vody.  

Nebojím se říct, že už jsem na lodi dostatečně sebevědomá a protřelá, že se mi podobné situace jako na začátku, kdy jsem dostala velkou lekci, nestávají. Respektive vím, jak je řešit a zvládnout. Ať už je nová sezóna v plném proudu! Chybí mi to :)