POTÁPĚNÍ V ŘECKU: Check dive do 42 metrů a ponorka na Kefalonii

Řecké vody nejsou příliš vyhlášené důstojným potápěním, ovšem pro toho, kdo podvodní stav beztíže skutečně miluje, ten si své najde. A třeba narazí i na velké překvapení, jako já v Kefalonii.

Správný potápěč se ponoří všude a za všech okolností. I když musím přiznat, že čím déle se potápím, tím raději ponor vynechám, když to okolnosti dovolí. Už dávno nezřízeně nesbírám ponory jako ponožky a neženu se do vody za každou cenu, jen abych získala další zářez. Tohle zběsilé období už mám za sebou.

Kdysi jsem se dušovala, že nikdy nevynechám příležitost jít pod vodu a to, že lezu dolů kdykoliv a za jakékoliv situace jako Iron Diver, jsem brala jako jednu ze svých chloub. Byla jsem schopná se pro probdělé noci začít za ranního kuropění nasouvat do sucháče, abych splnila svůj osobní denní plán. Kdeže loňské sněhy jsou.

Dnes si pokud možno ponory vybírám, ovšem existují momenty, kdy jdu do vody, i když předem vím, že to nebude stát za moc. Tak se stalo i na mé last minute cestě na řecký ostrov Kefalonie.

Nejenže jsem zatím neslyšela žádné chvalozpěvy o potápění v Řecku, netušila jsem donedávna ani, že existuje Kefalonie. Ačkoliv se jedná o největší řecký ostrov, je turisticky prakticky nepolíbený a potápěčský svět tu není příliš rozvinutý. Pokud napočítám tři čtyři fungující báze, je to hodně.

Já a moje „buddyně“ jsme vybraly jednu z nich, která byla soudě dle facebooku aktivní a kladně hodnocená a navíc v rozumné vzdálenosti – Aquatic Scuba Diving Club. Dokonce měla na pozemku svoji vlastní barokomoru, což je vskutku rarita. Z hlediska výstroje na půjčení, celkového vybavení a personálu bylo takřka jasné, že jsme s tímhle potápěčským centrem nešláply vedle.

Sešli jsme se tři zkušení potápěči a několik intro ponorů, takže bylo znát, že dajvko nedostatkem klientů netrpí. Jelikož jsem na Kefalonii zavítala jen na pár dní a s příručním zavazadlem, musela jsem si veškerou výstroj půjčit. Vše bylo nové, potažmo zánovní, což když srovnám s tím, co jsou některé lodě v Egyptě občas schopny půjčit lidem za šmejd, bylo to jako nebe a dudy.

Mírně mě zarazilo, že po nás kromě vyplnění lékařského dotazníku nikdo nechtěl potápěčskou certifikaci ani pojištění, ale budiž. Balkán je Balkán J. Následovalo nalodění do zodiaku a zhruba dvacetiminutová cesta k lokalitě. Při samotném briefingu divemaster všemu nasadil korunu, když nám přednesl doslova:

„Já neznám vás, vy neznáte mě, ale já vím, co dělám. Takže plán ponoru je následující. Sestoupíme do 36 metrů, kde leží 2 000 let starý antický kámen, a potom budeme pokračovat do 42 metrů, kde uvidíme obří letitou kotvu. Odtud začneme stoupat a plavat mírně proti proudu, kde zhruba ve dvaceti metrech spatříme dno poseté rozbitými starými amforami, otočíme směr a vrátíme se na člun“.

Není to krásné? První ponor, aniž by viděli certifikaci nebo logbook, a rovnou nás pošlou pod rekreační limit 40 metrů. Check dive, jak má být J.

Nicméně všechno vyšlo podle plánu. Viděli jsme onen kus antického kamene, kotvu, amfory, nějakou tu ropušnici i spoustu perutýnů. Pro mě osobně byla zlatým hřebem ponoru masivní langusta číhající z díry ve stěně. Škoda jen, že divemaster tak pospíchal. Celý ponor netrval déle než 38 minut, což mi bylo vzhledem k tomu, že mi zbylo v lahvi ještě více než 100 barů, dost líto. A to nepočítám těch 70 euro, co tahle sranda stála.

Ať tak či onak, byla jsem spokojená, že jsem utišila duši a její tiché volání po potápění v neprobádaných vodách. Řecko se tak stalo mojí dvanáctou zemí, kde jsem se potápěla.

Nutno podotknout, že hornatá Kefalonie skýtá ještě jednu záludnost ohledně potápění. Bezprostředně po ponoru není nejlepší nápad vydat se skrze celý ostrov na cestu domů. A to kvůli nadmořské výšce. Střídání převýšení je nejlepší cestou k dekompresní nemoci, tudíž jsme si po ponoru s buddyní daly příjemný surface interval v místní taverně, kde se na nás smál šťavnatý gyros.

 

Argostoli – karety obecné jako na talíři

Hlavní město Argostoli a de facto celé pobřeží Kefalonie má co nabídnout i těm, kteří se nepotápějí. Pláže ostrova jsou totiž oblíbené mezi želvami, které sem přicházejí klást do písku vejce. Karety velmi brzy přišly na to, že se v přístavech shromažďují rybářské lodě, které sem tam do vody upustí nějakou tu rybku. Pro želvy to je snadná kořist a pro kolemjdoucí vítaná atrakce pozorovat želvy u hladiny takřka na dosah ruky.

 

Ponorka z druhé světové války HMS Perseus

Na závěr mého pobytu v Kefalonii jsem ještě zavítala do místního mini akvária, přestože se těmto místům a priori vyhýbám. Raději se s rybami setkávám pod vodou než přes sklo. Nicméně, šlo o symbiózu akvária a muzea Jónského moře a navíc bez vstupného, tak jsem si dala říct. A nelituji!

Objevila jsem totiž něco, co mě nutí se na Kefalonii vrátit a to pokud možno velmi brzy. Potopená ponorka s historií hodnou oscarového filmu. Psal se rok 1941, kdy 6. prosince uprostřed noci britská ponorka narazila na volně plovoucí italskou námořní minu a následkem výbuchu během pár minut klesla ke dnu do hloubky 52 metrů. Všech 60 členů posádky zahynulo až na jednoho – Johna Capese, který si prakticky ihned zvládl nasadit tehdejší dýchací přístroj DSEA, jeden z prototypů rebreatheru vynalezený roku 1910, otevřít dveře ponorky a vyplavat celých 50 metrů na hladinu. Moře Johna Capese vyvrhlo na břeh, kde jej našli rybáři. Po dobu 18 měsíců jej Řekové schovávali na různých místech po ostrově před italskými a německými okupačními silami, než mu pomohli utéct do Turecka. Johnovi nikdo jeho šílený příběh nevěřil. Navíc DSEA (dýchací přístroj pro nouzový únik z ponorek) byl testován jen do 30 metrů a Capes unikl z 50. Teprve v 90. letech potápěči potvrdili Johnovu story, kdy ponorku roku 1997 našli jihovýchodně u města Poros.

V současnosti se lze k ponorce ponořit, a to rekreačně i technicky, což je více než velký důvod pro to, vrátit se na Kefalonii a ponorku prozkoumat. Ačkoliv je považována za válečný hrob a není možné ji penetrovat.