DENÍK ZE SAFARI: Objevitelská plavba k súdánským hranicím aneb Co ponor, to discovery

Obyčejně se v Egyptě jezdí na potápěčské safari na dobře známá osvědčená místa, která už dlouhé roky zaručují zajímavá podvodní setkání. Občas však potápěče unavené stále stejnými lokalitami přepadne touha objevit prostory nepoznané. Světe, div se, i v egyptském Rudém moři takové exteriéry dosud existují. Aneb jak se jedna z prvních lodí vydala na průzkum k súdánské čáře.

V Egyptě operuje safari loď Royal Evolution, která má jako jediná povolení vycestovat za potápěním z Egypta do Súdánu. Když ovšem letos vypukl v Chartúmu občanský konflikt, Súdán uzavřel hranice a to včetně lodní dopravy. Takže jediné, kde se dá explorovat, je oblast na samém hraničním předělu. Což je samo o sobě ohromná plocha, pokud vezmeme na vědomí, že obvyklé safari trasy končí nejhlouběji na útesech St. John´s, a to je od hranic se Súdánem ještě více než 200 kilometrů. Spadají sem oblasti Abu Fendira, Ohrob a především gigantický útes Elba, který spojuje Egypt se Súdánskou republikou.

Dvě stě kiláků neprobádaných vod. Respektive prozkoumaných, a to minimálně místními rybáři a nadšenými sóloobjeviteli. Komerční safari plavby však v těchto končinách zatím čekají na velkoplošné zahájení. Do letošního roku těmito vodami oficiálně proplouvala zatím jen Royal Evolution a Seawolf. Letos už se pomalu, ale jistě přidává i M/Y Seaduction, která je co do velikosti spíše nepatrná, nicméně drzosti a odvahy vydat se na tak dalekou a pustou cestu, má na rozdávání.

A tak se stalo, že jsem byla přizvána na jednu z prvních objevitelských plaveb jako guide do počtu. Dva egyptští průvodci už tuto trasu absolvovali o měsíc dříve, tudíž se mělo za to, že lokality znají a že už zvládli vytvořit i nějaké ty mapky, podle nichž budou vést brífinky. Zároveň se očekávalo, že to budou oni, kdo budou itinerář plavby konzultovat s kapitánem a plánovat ponory. Já měla být ta, která „se veze“, učí se nové lokality a drží krok. Mým úkolem bylo komunikovat s hosty, dohlížet na posádku, zda dělá to, co má a sem tam vše zkoordinovat.

Ne vše jde vždy podle plánu a představ 

První rána přišla se zjištěním, že to budu já, kdo dostane na starost potápěče začátečníky. Takže jsem se mohla hned rozloučit se všemi těmi slibovanými kladivouny, mantami a žraloky velrybími, neboť do 18 metrů spatříme máloco. Já, která se těšila na každoponorové čtyřicítky hloubky jsem dostala utrum ještě předtím, než loď zvedla kotvy a opustila přístav Hamata. Brát na takovou plavbu začátečníky by se snad mělo zakázat. 

Moji OWD potápěči s dvaceti zalogovanými ponory totiž ukázali svou pravou potápěčskou tvář hned při prvním kontrolním ponoru. Neschopni provést kontrolu vyvážení, marné pokusy se zanořit, neustálé napouštění a vypouštění vzduchu ze žaketu křečovitě svírajíc inflátorovou hadici po celé trvání ponoru (!). 

Do toho zapomněli, že mají k plavání používat ploutve místo rukou a na závěr se zcela nepochopitelně zamotali do signalizační bójky, načež při výstupu narazili hlavou do dna zaparkovaného zodiaku. Upřímně, ráda bych se potkala s jejich instruktorem, poněvadž mi nejde na rozum, jak tito plaváčci mohli absolvovat základní potápěčský výcvik a prolézt.

Brífink na lokalitách, kde jsem se nikdy nepotápěla

Jakmile kluci průvodci zjistili, že jsem v brífinzích zdatnější než oni, rázem vše přehodili na mě. Přestože si v předponorovém povídání většinou náležitě libuji a i o nejnudnějším místě dokážu vyprávět dlouhé minuty, přece jenom jsem se necítila nejkompetentnější plánovat ponor na místech, kde jsem se nikdy nepotápěla a k nimž jsem neměla žádnou mapu! Ačkoliv oba průvodci již na deep deep south trase byli a pár mapek měli s sebou, kotvili jsme několikrát i na lokalitách, kde se předtím neocitl nikdo z nás. Takže jsem většinou musela vařit z vody.

Kreslení mapek pohledem na útes z horní paluby. 

Mapu reefu jsem obkreslila z kapitánova satelitu, hloubku jsem odhadovala pohledem do vody a trasu ponoru volila dle zkušeností z jiných podobných lokalit, v souladu s doporučením kapitána lodi.

Abych zaonačila nedostatek informací, vyzvala jsem celé osazenstvo lodi, aby byli pyšní na to, že jsou jedni z prvních, kdo se potápí na takových neznámých místech a aby se tak trochu vžili do role objevitelů z National Geographic nebo do kůže samotného Jacques Cousteau a pojali každý ponor jako discovery. Zároveň jsem je občas zapojila do soutěže, kdo po ponoru dokáže vytvořit lepší mapu lokality. Čímž jsem zabila dvě mouchy jednou ranou. Zaprvé jsem je zaměstnala a odvedla pozornost od nedostatku informací, za druhé jsem si ušetřila práci vytvářením vlastních mapek. Oni pracovali za mě J.

Co jsme viděli

Možná jsem od tohoto tripu měla vysoké očekávání, neboť jsem ze všech stran slyšela, jak je Elba úžasná a že nikdo neviděl v Rudém moři tolik kladivounů a velrybích žraloků, jako právě u súdánských hranic. A protože jsem svého prvního pana Velrybího zatím neměla to štěstí potkat, těšila jsem se víc, než je zdrávo.

Osud tomu chtěl, že jsme za ten týden neviděli zhola nic živého, co by „stálo za řeč“. Čímž ovšem urážím všechny ty malé ryby, kterých je všude plno a které nejsou o nic míň důležité, než kladivoun nebo manta. Já byla šťastná, že se můžu potopit tam, kde ještě moc lidí nohy nesmočilo, což byla sama o sobě odměna. A že jsem opět neviděla žraloka velrybího neboli nosozubce obrovského? On na mě počká někde jinde a někdy jindy.

Za obsáhlejší zmínku však stojí dva vraky, které jsme na naší cestě poznali. Jeden plánovaně a druhý jako překvapení. Prvním z nich byl stoletý vrak nákladní lodi SS Isola di Levanzo, který leží u útesu Elba a jenž kromě soli převážel ještě bedny s vínem a sochy Máří Magdaleny. Loď je zlomená vejpůl a visí svou přídí ze stráně útesu do zhruba 70 metrů.

Vrak Sabri Baba 1

Vrak Sabri Baba 1

Druhý vrak byl obrovským a nečekaným překvapením. Jeden z útesů v zóně Ohrob měl být „rutinním“ odpoledním ponorem. Těsně před skokem do vody nám kolegové právě z Royal Evolution sdělili, že u útesu leží vrak rybářské lodi, tudíž jsme to pojali jako orientační bod. Poplujeme kolem stěny a až objevíme vrak, otočíme se a vrátíme se na loď. To, co na nás čekalo za rohem reefu, nám však doslova vyrazilo dech. 

Očekávali jsme menší rybářskou loďku, ale zjevilo se před námi třicetimetrové monstrum plné tmavých rybářských sítí. Pozdní odpoledne a zapadající slunce ještě umocnily temnou atmosféru toho místa, takže to chvíli vypadalo, že se odněkud zjeví Hector Barbossa nebo sám Jack Sparrow. Zkrátka, byla jsem jako u vytržení a při nejbližší příležitosti jsem si vygooglila informace. Rybářská turecká loď Sabri Baba 1 se potopila nárazem na útes teprve před čtyřmi lety a nepodařilo se ji zachránit. Nikdo zde nezemřel.

Když to shrnu, plavba k súdánským hranicím má toho hodně co nabídnout a objevit. Až budou lokality pořádně prozkoumané a zmapované, bude to teprve pecka.