Jana: The Scuba Diver - Potápění v Egyptě

Než jsem začala s potápěním v lomech, měla jsem z nich velkej respekt. Vlastně ho mám dodnes. Lomy jsou studené, zákeřné a hlavně v nich není moc vidět. Všechny ty sinice, chaluhy, rozvířené bahno a další vodní komponenty radikálně snižují viditelnost, takže dohled z bodu A do bodu B bývá vskutku tristní. Reálně dva tři metry, když se zadaří. Když se nezadaří a je všude kolem přehršel bordelu (zejména když nějaký nepříliš motorný potápěč bezděky zakope ploutvemi), neuvidíme před očima ani svou vlastní ruku. Proč se tedy potápět v lomech? Co na tom kdo má? Pro zapálené potápěče je to nutkání. Intenzívní volání, které nepřestane, dokud se výstroj nesmočí ve vodě. Je to styl života, výzva, pocit z pokoření vodního živlu. Jsou to doplňkové ponory mezi jednotlivými výjezdy k moři. Je to trénink. Je to vášeň. Setkání s přáteli. Společenská událost. Je to všechno dohromady. Pro mě je potápění v lomech všechno výše uvedené, plus ryby. Vodní svět je pro mě, co se týče potápění, ...

Patřím k těm, kteří potápění propadli celým svým tělem i duší. Nepamatuji si, že bych kdy do jakéhokoli jiného svého koníčku vkládala tolik času, námahy, hotovosti a nadšení (snad vyjma cestování samotného), než právě do probádávání podvodního světa. Dá se říct, že už mi z nadmíry dusíku v krevním řečišti regulérně jeblo. Všechny utracené peníze přepočítávám stylem „Kolik by za tuhle sumu bylo ponorů“ a o veškerém volném čase přemýšlím „Kolikrát bych se za tu dobu mohla potápět“. Cesty za potápěním mám rozplánované na minimálně rok dopředu a neustále si dokupuju další vychytávky a náhradní díly. Můj domov už se pomalu začíná podobat menšímu diving centru , zejména když k tomu připočítám zdi polepené fotkami žraloků, medúz či želv z časopisu Buddy. Na WC mám potápěčský kalendář, v botníku mezi střevíci se mi válejí ploutve a na ramínku mezi kupou svršků vyčnívá neoprén. V počítači mám staženou většinu filmů, které kdy byly natočeny o po...