Rozkaz zněl jasně: Potápět se v Bulharsku

Mám přátele potápěče na všech světových stranách, ale upřímně neznám ani jediného, který by se kdy potápěl v Bulharsku. Respektive žádný se mi o této černomořské zkušenosti nikdy slovem nezmínil. Dosud pro mě bulharské vody byly panensky neprobádané. Ovšem když se mi naskytla příležitost pobýt nějaký čas v ráji někdejších ROH rekreací, neváhala jsem a přibalila si s sebou i výstroj.

S potápěním v Bulharsku to není jen tak. Není to vyhlášená potápěčská destinace a tím pádem je náročnější najít dostatek klientely k pořádání každodenních potápěčských výprav. Snad také kvůli covidu se v okolí Burgasu obtížněji hledá otevřené potápěčské centrum. Proto jsem na facebooku kontaktovala všechny báze v nejbližším i vzdálenějším okolí a vybrala si tu, která byla na sociálních sítích nejaktivnější a hlavně která reagovala na moji zprávu.

Výsledkem byla hodinová cesta autem z Nessebaru do Sozopolu. Ale protože potápění v Bulharsku se musí vyzkoušet, ujeté kilometry mi vůbec nepřekážely. I přesto, že se mi v centru Burgasu jelo kulantně řečeno nepěkně. Jejich systém kruhových objezdů je celkem jiný, než u nás, takže mi dalo celkem práci nikoho nenabourat.

V oblasti Sozopolu se nachází vcelku dost potápěčských lokalit, namátkou vraky lodí Campidoglio nebo Jacques Fressinet, jeskyňky, a spousta dalších míst s příslibem mořských koníků, krabů a kdovíčeho ještě. Mě na úvodní ponor čekala výprava k maličkému ostrůvku asi kilometr od přístavu.

Stala jsem se letos jejich prvním zahraničním klientem, navíc údajně prvním z České republiky, takže jsem svým příchodem a zájmem o ponor v dive centru způsobila menší haló. Ale musím říct, že ačkoli mě přivítali dva ještě trošku vyjukaní mladíci, anglicky mluvili perfektně a působili potápěčsky sebevědomě.

Výbava dive centra BG se svou kvalitou ani kvantitou nelišila od jakéhokoli jiného evropského nebo egyptského klubu. Na místo ponoru jsme dojeli větším nafukovacím motorovým člunem. Přiznám se hloupě, ale přestože je Bulharsko už roky členem EU, přece jen jsem o něm měla jisté předsudky pramenící z komunistické minulosti a slabší ekonomiky a očekávala kdesi cosi. Ale Bulharsko příjemně překvapuje, a nejen co se potápění týče. Moderní svět.

Do vody jsme skočili celkem čtyři. Ti dva kluci prezentující se jako instruktoři, já a jedna mladičká Bulharka OWD. O viditelnosti se dá říct asi tolik, že byla dostačující. Pět šest metrů není žádné terno, zvlášť uvědomíme-li si, že jsme byli v moři, na druhou stranu kdo je zvyklý se potápět v českých lomech, tomu by tato viditelnost přišla senzační.

Každopádně kluci pod vodou měli hodně, ale opravdu velmi hodně daleko od toho, aby jim mohl kdokoli zkušenější uvěřit, že jsou instruktoři. Počínaje slabou orientací a konče nedostatečnou kontrolou vztlaku. K dobru jim budiž přičteno, že s kariérou potápěčů teprve začínali a doufejme, že jejich nadšení časem a zkušenostmi přeroste v něco víc.

Dno moře bylo poseté škebličkami slávek a masivními kraby. Tolik krabů na jedné ploše bylo lahůdkou pro oko. S jedním z nich jsem navázala podvodní komunikační pouto. Když jsem k němu připlavala, bojovně mi hrozil klepítky a já mu do nich sázela mušličky, což jsme oba vydrželi zhruba minutu. Poté se krab unavil a znuděně odešel J.

V moři plavalo neskutečně množství malých průhledných medúzek. Nedalo se proplout, aniž by je člověk nemusel rozrážet vlastním tělem. Nežahaly, tak nebylo třeba od nich utíkat.

Nevím, jak je to jinde, ale v této části Černého moře byla dost výrazná termoklina. Znatelná jak tepelně, tak viditelná okem. V prvé chvíli jsem v té špatné viditelnosti měla za to, že před sebou vidím černé lano, které ale, když jsem připlavala blíž, zmizelo. Teplotní rozdíl mě okamžitě vyškolil, takže jsem už neměla žádné pochyby o tom, s čím jsem měla tu čest.

Ve vodě plavalo minimum rybek, samé takové malé černé čudle, kterých si pro samé ty kraby a medúzky člověk snad ani nevšimnul. Celkově to byl ponor z obecného hlediska velmi začátečnický, ale pro mě byl speciální tím, že to byl můj vůbec první ponor v bulharském Černém moři. Takže jsem měla oči navrch hlavy a samým nadšením jsem nevěděla, kam dřív koukat.

Černé moře má jednu zvláštnost, zejména na bulharské a rumunské straně. Do moře se vlévá řeka Dunaj, která je fakticky mezistátní hranicí mezi oběma státy. Čímž se moře u bulharských i rumunských břehů mísí se sladkou vodou a není prakticky vůbec slané. Ta salinita je minimální, takřka nerozeznatelná. Což je super pro potápěčskou výstroj, která vší tou solí tolik netrpí a neničí se.

Potápěč se bulharsky řekne vodolaz. Tedy snad někdo, kdo leze do vody J. Moc hezké slovo, které začnu používat. Naše české slovo „potápět“ znají Bulhaři také, ovšem v souvislosti s namáčením. Kupříkladu když si namáčejí sušenku v čaji, tak říkají, že ji potápějí J.

Bulharská měna je leva, chlápkům těm vostrým to neva… Tento ponor mě vyšel na 80 lv, což je víceméně standardní evropská cena za ponor (cca 40 EUR). Možná bych to i čekala levnější, ale na druhou stranu si tu finanční ztrátu z covidového loňska nějak vynahradit musejí J.

Příště mě, doufám, čeká nějaký vrak.