Můžu se potápět, když nejsem královnou fitness?

Potápění je sport jako každý jiný, snad jen s tím rozdílem, že se u něj člověk takřka nezapotí. Teda, ono se dá docela slušně zpotit i před ponorem samotným, pokud si navleču neoprén moc brzy a pak se další půlhodinu roztékám zaživa. Nicméně, co chci sdělit svou první větou – potápění je de facto jediný sport, kde se pocení vůbec nedoporučuje. Respektive by se potápěč ve svém vlastním zájmu měl vyvarovat přílišného pohybu, který pot způsobuje. Z několika důvodů. Nejen, že nevyplaší ryby, ale nevyčerpá se sám. A s tím souvisí ono fitness v nadpisu článku. Co má společného fyzička s potápěním, když je žádoucí hýbat se minimálně?

Ono je to vlastně logické. Když mám dobrou fyzičku, nezadýchám se snadno. Tudíž si nevyfuním vzduch v láhvi zbytečně rychle a můžu zůstat pod vodou déle. A nehrozí mi ani případná hyperventilace. Se spotřebou dýchací směsi já osobně problémy nemám, spíš naopak. Je to paradox, protože moje fyzička rozhodně nepatří k nejšpičkovějším. Co mě trápí o mnoho víc, a v čem bych potřebovala sakra zabrat, je síla v rukou. Pokaždé, když se snažím vydrápat z vody na nafukovací člun, vždy zůstanu viset napůl cesty. Kdybych prchala před žralokem, stala bych se s neotřesitelnou jistotou součástí potravinového řetězce. Při každém takovém pokusu dostat se na člun bez cizí pomoci se dušuji, že hned po příletu zpátky domů začnu zvedat činky a makat ve fitku, abych se příště vymrštila z vody jako delfín skákavý. 

Koneckonců ono je docela na místě, aby byl každý potápěníchtivý jedinec schopen se o sebe a svou výstroj postarat sám. Takže nejen vylézt z vody, ale třeba i unést láhev se vzduchem. Dvanáctilitrovou. V tom horším případě „patnáctku“, nebo nedej bože twin set vážící klidně i 30-40 kilo. A pak že potápění není workout. Pod vodou by workoutem určitě být nemělo, ale někdy to prostě nevyjde :) Například když je jedinou cestou zpátky na břeh plavání proti proudu. Dost se přitom hodí, aby člověka nechytla křeč v lýtkovém nebo stehenním svalu, až bude splašeně kopat ploutvemi. Jednou jsem velmi nedbale vynadala svému divemasterovi, který celou naši skupinu hnal velmi silnému proudu v ústrety. Mě proud vždycky odnáší jaksi rychleji než ostatní, takže zatímco jsem se zuby nehty snažila udržet se všemi krok, ostatní působili, jako by žádný proud vůbec neexistoval. Láhev jsem si tenkrát vydýchala snad až do sucha. Snad nepřekvapí, že jsem po ponoru nadávala jak špaček :). 

A podobných zkušeností mám celou řadu. Nejčerstvější poměrně intenzivní trénink se mi přihodil teď naposled ve Vietnamu, kdy nás spodní proudy zanesly relativně daleko od lodě. Divemaster mě a mého buddyho z bůhvíjakého důvodu hnal zpět na palubu naopak po hladině, ačkoli pod vodou bývá plavání mnohem snazší. Ale nechtěla jsem podrývat jeho autoritu :). Cesta k lodi nám za vydatného kopání trvala skoro čtvrt hodiny a musím říct, že jsme toho všichni tři měli plný ploutve. 

Když si vezmu to všechno okolo – plavání proti proudu, vylézání na člun nebo na loď, tahání lahví, zátěže, ale kolikrát i nasoukání se do těsného neoprénu, to dá vcelku zabrat kdekomu. Ať už je to šlachovitý jinoch, nebo boubelaté děvče. Proto se ode mě nepředpokládá, že budu obézní potápěč. I když i tací se vyskytují. Přestože PADI uvádí, že hodinou potápění je člověk schopný spálit 300 až 600 kalorií, není to sport určený k hubnutí. Nadměrný potápěč si zahrává nejen se zdravím svým (všechny ty cukrovky, vysoké krevní tlaky, kardiovaskulární a další problémy se tlakem vody jen znásobují), ale potenciálně ohrožuje i ostatní, kdo by ho v případě nutnosti museli tahat z vody. Při záchranných cvičeních Rescue kurzu jsem si vyzkoušela, jak extrémně těžké je dostat průměrného chlapa (bez výstroje) na palubu. Na lodi sice pravděpodobně nikdy nebudete osamoceni, abyste si museli poradit s nemohoucím potápěčem sami, ale i tak nebude od věci mít kosti obalené několika slušnými svaly pro strýčka Příhodu. Já sama sebe v blízké ani vzdálené budoucnosti nevidím zvedat činky v posilovně, takže si fyzickou sílu snažím vsugerovat spíše plaváním nebo jógou. Jóga je ostatně báječná i pro práci s dechem, což se pak pod vodou hodí, aby zbylo pár hezkých barů stlačeného vzduchu k dobru. 

S fitness bych si spojila i fakt, že po ponoru spousta lidí pociťuje únavu, ale to už je jiná kapitola. Únava může být způsobená nejen fyzickou ne-zdatností, ale zejména dehydratací, ztrátou tělesné teploty, dýcháním stlačeného kyslíku i dusíku, atd. (To už je téma na samostatný článek). Jestliže pod vodou netrhám rychlostní rekordy hnaním se za rybami nebo taháním bezvládného potápěče na hladinu, pak by průměrně trénovaný organismus neměl vykazovat žádné známky vyčerpání. Například já se po samotném klidném ponoru naopak cítím svěží a plná energie :). 

Jedna z mých kamarádek takové štěstí neměla. V jeden den podnikla tři nepříliš hluboké a nepříliš dlouhé ponory namísto obvyklých dvou a při výstupu na loď po posledním ponoru jsem ji div nemusela podpírat. Nešlo mi na rozum, co ji mohlo tak energeticky vysát. Holku ve 40 letech. Co bude dělat na safari lodi, kde se od ní bude očekávat účast na čtyřech ponorech denně, to bylo mou otázkou. Kamarádka tvrdila, že na safari to je jiné, protože tam má člověk klid a čas na odpočinek a neřeší starosti všedního dne. Měla jsem odlišný názor, ale nevadila jsem se. Měla jsem za to, že v jejím případě je na vině životní styl (denně x hodin za volantem, cigarety, žádné cvičení, fast food, věk). Za únavou tedy pravděpodobně stála ne-kondice. 

Když to shrnu, zbyde mi ono obligátní tvrzení, že za úspěchem stojí vyvážená strava a přiměřený pohyb. Je to pořád dokola, ale očividně to zabírá :).